Pak přišla změna režimu, otevřelo se pole pro podnikání a na břehu řeky Berounky, jen kousek od mostu spojující Roztoky a Křivoklát, brzy vyrostla hospůdka, která dostala dálkami vonící jméno Aljaška. Výtvarný kumšt šel tedy na pár let stranou a z Václava Kohouta se stal hostinský. Při povodních v roce 2002 zůstala z Aljašky jen betonová deska a v ní upevněné lavice. Začínalo se tedy znovu, vyrostl nový srub a co je důležité, hosté se zase vrátili do příjemných prostor u vody.
Jenže Aljaška je sezonní záležitost a zima moc dlouhá.
Jednou Václav něco kutil doma a ani neví, co ho to napadlo, že elektrickou rozbrušovačkou začal z kusu dřeva vytvářet hlavu. Za chvíli tu byl medvěd, pravda, ještě ne zcela dokonalý a s hodně hrubými rysy, ale medvěd to byl. Dnes mu patří v interiéru restaurace čestné místo.
„Když to viděl kamarád Standa Kalabza, pronesl: „Zkus to dlátama, máš to v sobě“.
A Vašek to zkusil. Poprvé, podruhé a pokračoval dál. Za tři roky pod jeho rukama vznikla necelá stovka dřevěných plastik. Fascinují ho zvířata a ryby, to jsou jeho náměty. Lidi zatím nedělal, ale nikdy neříkej nikdy.
„Nejdříve jsem dělal ze smrku, jehličnany vůbec používám dodnes. Ale dělám i z javoru, ořechu, ale nejlepší je lípa,“ říká Václav Kohout před svými díly.
Postup je však vždy stejný. Vymyslí si, nebo objeví v nějakém atlasu, zvíře, které chce přenést do dřeva. Pak hledá ideální dřevo, každé se nějak štípe, hlavně smrk a borovice to dělají, a musí se poznat, co si k němu může s dlátem dovolit. Námět má v hlavě, ale okolí hlavního motivu vzniká intuitivně, často celkový obraz vyleze až v průběhu práce. Když je hotovo, přijde na řadu moření. „To, aby reliéf pěkně vylezl a byl kontrastní. Pak je teprve hotovo,“ říká tvůrce.
Václav Kohout je ryzí amatér a samouk.
Jak ale říkají ti, kteří jeho práci sledují, je lepší kus od kusu. Ať už je to okoun, štika, vlk, medvěd, sova nebo slon či žirafa. Zvířata jsou živější, propracovanější a přesně pasují do prostředí tak, jako v přírodě. Jedinou profesionalitou v dílně jsou stará dláta.
„Koupil jsem si nová dláta Narex. Pak jsem získal od pana Lipavského z Roztok stará dláta, která používal už jeho děda puškař. Nevím, kdy byla vyrobena, ale musí to být už dávno. Ta jsou prostě skvělá. Jsou různě upravená a je radost s nimi pracovat. Občas dělám i s těmi novými, ale raději používám ta stará,“ říká, a jak je bere do ruky, je vidět, že je to pravda.
Z té necelé stovky reliéfů, které vydlabal, zůstalo v Aljašce jen několik.
„Většinu jsem rozdal, občas něco dělám jako dárek pro konkrétního člověka, pár jsem jich i prodal. Nedělám si žádné umělecké ambice, prostě mne to baví. A když se líbí, potěší to. Zatím jsem dělal jen menší kousky, ale chtěl bych se jednou pustit do něčeho většího. Jen uvidím, jestli mi to hospoda dovolí,“ svěřil se řezbář Václav Kohout.
Až tedy pojedete na kánoi po Berounce a za roztockým jezem na levém břehu uvidíte ceduli Aljaška, neváhejte a přiražte ke břehu.
Uvidíte živou krásu zakletou do dřeva na vlastní oči a třeba si i dáte něco na posilněnou z bohatého výběru hospody zvané Aljaška.