Vlastimil Beneš na naši otázku, která vzpomínka se mu okamžitě vybaví jako první při vyslovení slova Vietnam, zareagoval okamžitě: Prales. Na internetovém vyhledávači jsem si nedávno našel místo, kde jsem kdysi v sedmdesátých letech byl s výpravou. Byl to zachovalý prales. Historie toho místa byla asi taková, že v Hanoji bylo hrozné vedro, a tak se Francouzi – kolonisté snažili před ním utéci. No a udělali si prostě v pralese takové lázničky, kde byla lanovka, promenády, hotel, kostel. Pak Vietnamci Francouze vyhnali, a aby se nemohli vrátit, tak vzali dynamit a všechno to tam rozstříleli na kusy. Takže když jsme my v ta místa dorazili, nebylo už opět nikde nic, všude nás vítal jen krásný prales, žádní lidé a ruiny. Žil tam tehdy dokonce v rybníčku nejvzácnější mlok na světě. Když jsem se ale nyní podíval ve vyhledávači na ta místa, zjistil jsem, že už jsou tam opět lázničky a hotýlky. Z rybníčku s mlokem je betonový, vykachlíčkovaný bazén.

Měl jste řadu let doma živou připomínku na cestu do Vietnamu…
Koupil jsem si na tržnici opičky: outloně zakrslé. Měli jsme na ně povolení, a tak jsme jich pár přivezli do Čech. Měl jsem mládě a dvě samice, ale při zpáteční cestě nás buzerovali na letišti, zda naše povolení platí, a samička to mládě bohužel umačkala. Nakonec jsem si tedy přivezl jen dvě samice. Měl jsem je asi patnáct let a pak jsem je věnoval chovateli opiček.

Jaký byl váš top zážitek z Vietnamu?
S motýly. Pohybovali jsme se v místech, kde pochopitelně nebyla žádná elektřina, žádné světlo. Tam na kopci byl ale pionýrský tábor, kde měli k dispozici agregát. Večer rozsvítili jedno světlo – a my zažili šílený sen entomologa.
Z okolních lesů přilétly za tím světlem tisíce motýlů. My tam stáli u lampy v němém úžasu a motýli nám nasedali na hlavy, na záda… Bylo to neskutečné… Řada členů naší výpravy byli tropici ze zoologických zahrad z muzeí a přiznali, že takový nálet viděli poprvé. Však na takový úkaz tam byly ideální podmínky. Na sto kilometrech tam byla jedna lampa a právě ta přilákala všechny ty motýly.

Které vaše fotky z Vietnamu, které máte ve svém archivu, byly dle vás ve své době o této zemi hodně vypovídající?
Jsou to fotky, jak na kolech všechno stěhují. Takových fotek mám haldy. Na výstavu by se ani nevešly. Mám třeba Vietnamce, který veze v koších vedle kola vápenec. Prostě narubané kameny. Na kole strčí jeden klacek do sedla a jeden do řídítek, a odveze takto metráky materiálu.
Pak tam ale byla taková záležitost, kterou bohužel nemáme vyfocenou.

Oč se jedná?
Když jsme totiž narazili na něco opravdu prastarého, nádenického – nechtěla nás to průvodkyně nechat vyfotit. Popoháněla autobus, kterým jsme jeli dál. Zkrátka jsme takhle jednou jeli okolo takové patnáct metrů vysoké stavby. Nahoru vedla jen půlmetrová cestička, dvakrát obkroužená, vprostřed byla rozšířená. Tak to byla pec na vápenec. Vietnamci naložili dělníkovi do ošatky vápenec, on si ho dal na hlavu a běžel po cestičce kolem dokola až nahoru kde ošatku vápence vysypal, otočil se a běžel zpátky dolů. V místě, kde byla cesta rozšířena se potkal s dalším kolegou, který už běžel proti němu. V tom jediném místě se mohli vyhnout. Takto zaváželi pec. Neuvěřitelný pohled.