Snad každý zná knihy nebo alespoň filmy Zlatí úhoři nebo Smrt krásných srnců, které nás zavedou na branovský přívoz. Jaké štěstí, že místa Pavlových příběhů jsou reálná a že je dodnes neopustila ona neopakovatelná atmosféra dávných dob.


Tady se zastavil čas


„Tady se zastavil čas, podívejte na tu krásu,“ přivítala nás na přívozu pod Branovem paní Libuše Vosátková, která zde již od roku 1994 každoročně převáží na pramici turisty. A není sama. Celkem se zde během sezony střídá šest převozníků, z toho dva manželské páry.
Převoznice a od roku 2001 i správcová pamětní síně Oty Pavla Libuše Vosátková, jinak učitelka matematiky, poprvé na přívoz přijela v osmdesátých letech. Místo ji hned očarovalo a začala se sem vracet. S bidlem na loďce poprvé přejela řeku někdy v roce 1988 a vrací se k němu dodnes. Je tak služebně nejstarší převoznicí na přívozu.
„Ono vám to nedá, musíte to alespoň zkusit. Pak si to příležitostně zopakujete a najednou zjistíte, jaká je to krása,“ vzpomínala Libuše Vosáková na své první převoznické jízdy.
Snad osud tomu chtěl, že přišla nabídka kamaráda stát se regulerní převoznicí. První sezonu absolvovala na přívozu jen s jedním kolegou, pak byli čtyři, dnes jich je šest. Přívoz se stal součástí jejího života, vracela se sem, vyrůstaly zde její děti. I když poznala i druhou stranu převoznictví – počasí nepočasí, prostě lidi chtějí, tak musíš – nedokázala „tento způsob léta“ opustit.
Včera vystřídala „ve službě“ naopak služebně nejmladšího kolegu Jiřího Nagyho. Oba tu tráví dovolenou. Jiří letos sedmou v řadě.
Na nezájem turistů si na přívozu nemohou stěžovat. Začíná to už na jaře skupinkami trempů a školními výlety, s létem přicházejí rodiny na dovolené, vodáci, cyklisté. Není ale nic neobvyklého, když sem přijede celý autobus cestovní kanceláře. Když je pěkné počasí, jezdí se třeba čtyřicetkrát tam a zpět, když prší, zazní zvuk paličky třeba jen jednou.
„Hrozně mne předevčírem potěšilo, když jsem převážel asi dvanáct mladých čundráků. Prostě mladí lidé courali krajem a přišli se sem podívat,“ řekl nám Jiří před odjezdem domů na Kladno.


Lidé se sem vracejí rádi


Lidé se sem vracejí rádi. Třeba po pěti i více letech. A stále jsou překvapeni, že přívoz funguje. Vždy tu najdou něco nového. Letos je to třeba originální vysavač Lux, přesně ten, který používal Leo Popper ve filmu.
„Lux nám daroval pán z nedalekých Nezabudic. Je originální, ještě v kufru. Teď jej musíme připravit a umístit do expozice. Místo si v expozici určitě zaslouží,“ řekla nám Libuše Vosátková.
Také vlastní budova přívozu postupně rozkvétá. Dnes má nová okna, novotou svítí i sociální zařízení. Snad jedinou nevýhodou nových oken je jejich dokonalost.
„Když na druhé straně řeky někdo klepe, že chce převézt, je to méně slyšet,“ říká se smíchem v ústech Libuše Vosátková. Důležité však je, že jedna tradice je stále živá a najdou se ochotní lidé, kteří ji svým činěním živí. Škoda jen, že nedaleká legendární restaurace U Rozvědčíka už svého majitele známého z knih Oty Pavla vůbec nepřipomíná, dokonce i staré fotografie zmizely, a že pamětní síň Jaroslava Fraňka v Nezabudicích má už druhý rok trvale zamčené dveře.
A tak až budete potřebovat, buště silně paličkou. Některý z převozníků vás přes Berounku ochotně převeze.