Proto se poté, co absolvovala ateliér Keramiky a porcelánu na pražské VŠUP pod vedením uznávaného designéra Maxima Velčovského, přestěhovala do malé obce na Rakovnicku. Proč zrovna tam? Protože Veronika Sirová je hrdou rodačkou z Lhoty pod Džbánem a krajina zlatavého moku ji provází i v její tvorbě. Místním ji představila při výstavě, která završila 680. výročí založení sousedních Mutějovic.

Jak se stane, že mladá progresivní designérka vystavuje jednou v galeriích a podruhé zase v mutějovické základní škole?

Stalo se to tak, že mě oslovila Eliška Kerblová, která je jedním ze členů nedávno vzniknuvšího spolku Spolek pro Mutějovice, jenž v obci pořádal výstavu místních umělců. A jelikož jsem původem z Podžbánska, tak jsem na to ráda kývla a vybrala ze své tvorby některé starší věci, které se ale pro výstavu hodí víc než to, čím se zabývám teď. Třeba kresby chmelnic, to mě vždycky zajímalo, protože jsem jimi byla v podstatě od dětství obklopená. Měli jsme je za zahradou, takže jasná přímá inspirace (smích). 

Kresby budí dojem, že jste si s pastelkou v ruce sedla na balík slámy a začala tvořit. Jak to bylo doopravdy?

No v podstatě přesně takhle. Jsou to kresby staršího data, třeba ještě z roku 2004. Jsou to pro mě takové deníkové záznamy mých cest a výletů. Kolikrát jsem si vzala kolo, batoh s výtvarnými potřebami na záda a vyjela jsem na výlet. 

Mikuláš i s celou svojí družinou letos opět zavítal také na Husovo náměstí v Rakovníku.
OBRAZEM: Na náměstí se to hemžilo andílky i divokými čerty

Oproti naivistickým obrázkům místní krajiny jsou velkým protikladem vaše moderní porcelánové plastiky. Posunula se stejně kontrastně i vaše tvorba?

Ano, právě porcelánem a keramikou se teď zabývám mnohem víc. Co mě vystihuje, jsou porcelánová zvířátka, která vznikla jako moje absolventská práce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Dokonce byly vybrány pro prestižní mezinárodní projekt Sonderschau Talente v Mnichově. Je to vlastně moje reakce na porcelánové figurky z doby rokoka. Tehdy se vyráběly sériově a byly hodně přezdobené. Každá z nich také měla svoji určitou symboliku. S tím vším jsem pracovala, ale ve svém uvolněném stylu. Velkou inspirací mi byla tvorba Jaroslava Ježka, kterého jsem v té době dost obdivovala. Dokonce mám doma jednu jeho slavnou plastiku.

Dříve bylo běžné, že si lidé drobné figurky z porcelánu vystavovali doma na poličky. Dělá se to ještě dnes u moderních „věcí“?

No právě, tuhle otázku si také pokládám. Jaroslav Ježek, to jsou věci z šedesátých let a období Bruselu. Všechno mělo takové ladné, přírodní a živé tvary. Z toho jsem čerpala. Pak jsem je ale schválně přezdobila barvou a zlatem jako figurky z rokoka. Jeden zásadní rozdíl v nich ale je. Já na nic nepoužívám formu, všechno jsou to originály. Takže žádná výroba z fabriky. Stejné je to také s vázami, které jsou vlastně odlitky špalíků dřeva. I v tomhle případě jsem pro inspiraci nešla daleko, stačilo si zkusit štípat dřevo na zahradě. 

Jako další kontrast oproti čistě přírodním tvarům váz působí set nádobí, který jste na výstavě také předvedla…

Jde o porcelánové nádobí ze série I Like Wings, který pochází z éry mé německé stáže. Jsou to užitkové věci, ale přesto pořád vychází z přírodních tvarů. Mám ráda, když v sobě věci mají hravost a vtip. 

Urazilo by vás jako autorku, když by si někdo z vaší porcelánové misky udělal popelník? Nebo naopak tyhle stereotypy neuznáváte?

Rozhodně podporuji kreativitu. Když si někdo dá do vázy limonádu a vypije si ji brčkem, tak proč ne (smích).

Václav Laňka
Botanická po Laňkovi? Možná radši ulice či památník