Jak jste se sešli s Milanem Zimmermannem?
Známe se už několik let. On krásně píše a mně se na jeho texty krásně maluje, takže už máme jednu společnou knížku. Jmenuje se „Slovo do pramice“. Vydala ji rakovnická knihovna v roce 2008.

Pokračuje dále vaše spolupráce?
Ano, občas spolu něco vytvoříme a tím jsem se dostala do Rakovníka.

Líbí se vám v Rakovníku?
Moc se mi tu líbí. Je tu pěkná atmosféra. Hlavně mám ráda všechny ty věcičky, které vznikají kolem rakovnické knihovny díky Mileně Křikavové.

Takže se sem ráda vracíte?
Vracím a ráda se účastním akcí, které si na nás „knihovna“ vymyslí.

Co například?
Naposledy to byla akce „Židle“. Moje malovaná židle se umístila na druhém místě. Měla jsem velkou radost, že mohu přispět tady k té příjemné atmosféře. Proto jsem ani letos neodmítla zúčastnit se malého vánočního koncertu v knihovně s Hradním Duem. Měla jsem tam i své obrázky.

Co vás inspiruje?
Milan Zimmermann sype básničky z rukávu. Takže mě většinou zahltí spoustou všelijakých básniček. Já si je pročítám, bavím se jimi, protože jsou velice vtipné. Pak si nějaké vyberu a podle nich maluji. Jeho básničky přesně odpovídají tomu, co já ráda maluji.

Co tedy ráda malujete?
Většinou obrázky pro děti, nebo veselé obrázky pro dospělé.

Bylo to někdy obráceně? Skládal on něco k vašim obrázkům?
To se snad ani nikdy nestalo. Protože já jsem založená pro děti a Milan doslova sype básničky z rukávu. Jak sám říká: „Jedu v autě, něco mě napadne, tak když zastavím, honem si to napíšu.“ U mě je to jiné. Já vidím třeba text nebo obrázek, zkrátka něco mě osloví a musím si to namalovat.

Malujete ještě něco jiného, kromě básniček?
Hodně pro děti. Například výzdoby mateřských školek. Jednu jsem malovala na Kladně, jednu v Praze. Na kladenském magistrátě jsem ilustrovala knihu na vítání občánků. Jinak jsem celý život grafikem, takže pracuji v reklamě a dělám všechny podobné záležitosti kolem ní.

Vaše obrázky jsou takové dětské, veselé, musí být dětem hodně blízké…
To je právě moje parketa. Moc ráda pro děti maluji. Velmi obdivuji jejich fantazii a hrozně ráda bych ji chtěla mít jako ony.

Ale vy ji určitě máte, když svět vidíte jakoby jejich očima…
Ba ne, už ne. Když jsem si prohlížela andílky v knihovně, které namalovaly, obdivovala jsem jejich nápady. Mě už by dnes například ani nenapadlo, že existuje nějaký anděl Laviňák. Zkrátka mají naprosto úžasné nápady. Zrovna tak, jako jsou naše budoucnost, jsou naše neustálá inspirace. Člověk by se měl pořád snažit o to, aby jim uměl naslouchat. Protože zvláště ty malé děti nám mají stále co říci. Čas strávený s nimi mě neustále nabíjí.

Máte čas ještě na nějaké koníčky?
Moc ráda mám knížky. Proto také ráda chodím do knihovny. Vůbec si nedovedu představit, že by knihy byly pouze v počítači. I když už jsem se s ním docela skamarádila a vím, že dokáže také něco dát. Ale že by knihy byly jenom v něm, člověk by si na ně nemohl sáhnout, listovat jimi a prohlížet si obrázky, to si neumím představit. Ani se toho nechci dožít.

Co čtete?
Všechno. A hlavně to, co je hodně založené na fanta­zii, třeba pohádky. Na ty se mohu dívat a číst je stále. Já říkám, že jsem ve světě pohádek a fantazie tak trochu zamrzla.

Ještě něco máte ráda?
Také přírodu, zvířata. Doma mám pejska, takového podvraťáčka. Jmenuje se Miki a je moc fajn.