Pozvánka zvala na „Flétnové adventní odpoledne v Rabasově galerii“, ale oni tam byli ještě zpěváci a taky další muzikanti. A rodičové, jak už to při podobných dětských akcích bývá, nenechali jediné místečko volné.

Činily se i paní učitelky, žádné – tak se, dětičky, předveďte, my si vás hezky poslechneme. Samy se proměňovaly ve flétnistky, zpěvačky, dirigentky, řadily a tišily účinkující v předsálí, uváděly program a prožívaly možná ještě větší rozechvění a trému než jejich malí svěřenci.

Odpoledne mělo spád, co soubor, to jiný kroj a velikost, ale to za chvíli už neplatí, protože jedni jdou svým zpěvem nebo nástrojem pomoci sousedům, všechno se prolíná a nádherně šlape a graduje až po poslední společný vánoční – Den přeslavný.

Vyjmenovat všechny účinkující opravdu nejde, vždyť jen flétnistů se sešlo a vystřídalo kolem pětadvaceti, a těch flétniček a fléten: sopránky, tenory, altky i basflétny, téměř každá jiná, přesto ladily, a jak jinak při koledách a písních duchovních, přímo božsky.

Také zpěv – trojhlas, čtyřhlas – nádherně vyrovnané hlasy, barva. Například Jitka Kostkanová, Lucie Zápalová a Kateřina Elznicová jako by zpívaly na jednu společnou trojhlasou pusu.

Další jména už opravdu nebudou, jen názvy účinkujících souborů a sborečků: Perličky, Capriccio, Kopretinky, Musica Historica…

Paní ředitelka rakovnické zušky, paní Líba Podaná, sledovala dění v sále raději z galerie a na mou nadšenou gratulaci se šibalským úsměvem zareagovala, jak to umí jen ona: „No přece normálka.“

Ale nebyla, a ona to dobře ví. Takže bravo a díky!

AUTOR: IVO MIČKA