Psal o řece, u které zestárnul a omládnul, o svých nejbližších a o sobě, o sportovcích v jejich hodinách radosti i věčnosti beznaděje. O řece, která připomíná dávno zašlé chvíle s příběhy, ve kterých je skoro všechno pravda a všechno skoro sen. Kolik z nich a těch svých vlastních si dokážeme prožít a kolika z nich se tak trochu bojíme?

„Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Může vás zachránit jenom zázrak. Nemohu tvrdit, že jsem trpěl jako zvíře, protože žádný člověk neví, jak trpí zvíře. Vím jenom, že jsem zkoušel strašně. Když mi bylo líp, myslel jsem na to, co bylo v životě nejkrásnější.“

Jakou pravdu unese lidská duše? Kolik se nám toho promítne v bezesných nocích? Tam za plotem psychiatrického oddělení zůstaly obvyklé starosti zdravých lidí. Bílý obdélník postele a kousek zamřížovaného nebe, takového jako je v Luhu pod Branovem. Řeka voní a smrdí po dešti, břehy zarostlé kopřivami a stejně je to místo tak úžasné a obyčejné, že tam je dobré být někdy sám, někdy se podívat druhému do očí a někdy se mu raději vyhnout. Šedesátimetrová ústavní chodba, království prášků, tichých kroků, jiných světů, samoty a tváří na setmělých zdích a v setmělých snech. Ze dveří vyšla sestřička a na krku se jí rozzářil řetízek se znamením Ryb. Má oči krásné Marie z Luhu. Lavička pod akátem a pod ní plyne celý život. Malá lampička s měkkým světlem, které se dívá do klidné řeky. Po stěnách se zapalují desítky drobných ohníčků loučícího se sluníčka. Co všechno ukrývají lidské oči?

„Neviděl jsem plameny olympijského ohně, ale díval jsem se na ohnivé jazyky, které v jedné červnové noci ve dvaačtyřicátém pozřely Lidice. Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo zoufale prázdný. Pak nás postihla strašná rána. Bráškové museli do koncentráku.“

Na nebi je spousta hvězd. Žlutých hvězd z plátna s nápisem JUDE. Soukromý noční biograf na vrásčitém stropě a fialový závěs poustevníka Matouška pod Týřovem. Záběr po záběru. Jez u Nezabudického mlýna, který vypráví o člověku, jenž se s řekou miloval. U Šímovic skály koncertují Leo Popper a Karel Prošek.

„Ležel v rakvi s krásnými knírky pod nosem, bledý jako sama tetička smrt. Vezli ho na druhou stranu a řeka pod námi plyne miliony let a mě nemohli utišit. Byl jsem už tak starý, že jsem věděl, že nepohřbívám jen strejdu Proška, ale celé dětství a všechno, co s ním souviselo. V té rakvi byla i pravá anglická meruna, studené podmáslí, nakládané ryby a srnčí, pes Holan, pražské vuřty a gramofonová deska Tisíc mil … věděl jsem, že mohu vidět bulváry Paříže a mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudu bydlet v chalupě, kde voní z pece chleba a v máselnici se tluče máslo.“

Snad právě v těch nekonečných chvílích po psychiatrických odděleních se začaly Otovi vybavovat všechny ty příběhy z dětství kolem řeky plné ryb, z kraje štěstí a smutku, přívozů a hospod. Byl zase kluk a v noci se mu o tom zdálo … „Plakal jsem štěstím, že jsem poprvé v životě potkal velké štěstí, a plakal jsem také proto, že už to končí a že je možné, že už nikdy nic takového neprožiji.“ Jeho velké srdce dotlouklo poslední březnový den před čtyřiceti pěti lety.

Na 31. březen 1973 vzpomíná bratr Jirka: "Byl jsem to právě já, kdo Otího odvážel naposledy z jeho vinohradského bytu do Bohnic. Věděl, že musí jít. Nechtělo se mu, tolik se mu nechtělo. Převlékli ho do ústavního obleku a naposledy jsme se políbili. Pořád jsem myslel na naše rozloučení. Když jsem se vrátil domů, telefonovali mi, že Otí zemřel.“ A další úvahy se dodnes honí hlavou druhému z bratrů Hugovi:“ Na jedné besedě vystoupila jedna doktorka a řekla, že se jí nelíbilo, když ho naposledy převezli do Bohnic a dali mu injekci na uklidnění. Po této injekci ho údajně nikdo nekontroloval a našli ho, až když byl mrtvý. Těžko říci, jak to všechno bylo, snažili jsme se dostat k jeho papírům, ale doteď je nemáme. Docela bych věřil, že v tu rozhodující chvíli tam patřičná péče nebyla. Po angíně měl i poškozené srdce. Tolikrát tam byl hospitalizovaný a na psychiatrii nevěděli, že má nemocné srdce.“

Na lavičce u přívozu v Luhu se obracejí stránky Pavlových knížek a letí po myšlenkách dál k Rozvědčíku a k Čertově skále a Rybárně, všem těm místům , která kluk Prdelka vtiskl slovo po slovu do srdcí čtenářů.