Dnešní doba není zrovna poetická. Co způsobuje, že ji v ní dokážete vidět? Je v tom potřeba přesvědčit ostatní, že poezie má své místo na světě?
Poezie je většinou upřímná, pravdivá, laskavá a emotivní. Tak chci život a svět vidět já. A doba je taková, jak lidé žijí. Taková instantní. Ale jestliže si raději někdo přečte bulvár a u televize hltá zpravodajské pořady, je to jen jeho věc. Že poezie má na světě své místo, o tom není třeba nikoho přesvědčovat. Jen by ji v knihkupectvích a v knihovnách neměli dávat do kouta.
Je pro vás poezie vyjádření nebo svým způsobem i postoj k životu?
Poezie je pro mě vyjádření, a tím zaujímá postoj k životu. Masovou společností je vnímána tak, jako kdyby muž přinesl na oslavu dámě kytičku chudobek. Je to nevšední, ale romantické, protože tím ženě říká – ty má sedmikrásko! A to spousta lidí nevidí. Jen se snažím své okolí naučit vnímat poezii a život poeticky.
Jaký druh básníka jste? Rozervanec? Buřič? Poetik?
Jsem poetický buřič, který píše o rozervanosti. Takže věřím tomu, že až vymřou hovada, bude boj s terorismem dokonán!
Kde píšete?
Doma. Tam mám ten svůj klid, kde se můžu vyprázdnit ve verších ze svých pocitů. Ale poznámky s nápady si dělám všude. Musím, protože jak si hned nějaké to slovo nezaznamenám, je myšlenka nadobro pryč.
Co ovlivnilo styl vaší poezie? Nebo kdo?
Lidé! Ti chtějí pořád něco a něčeho víc. Tak jim dávám verše. Ale každému se člověk nezavděčí. Samozřejmě mě ovlivňuje i literatura, kterou čtu od mých oblíbených autorů, ale nechtějte po mně jména. Ještě by někdo řekl, že se chci s někým rovnat, a to opravdu nechci.
Ve své poezii jste hodně upřímný. Napadne vás někdy: tohle už je moc, tohle bych neměl psát?
Často. Proto rád používám jinotaje. Takže je to ve výsledku takové poeticky buřičské!
Jsou nějaké básně, které jsou pro vás natolik bolestné, natolik odrážejí vaše rozpoložení z doby, kdy jste je psal, že je nechcete nikomu předčítat?
Doufám, že takové neexistují. Já se snažím dramatičtější věci trochu zlehčit, nebo do nich dostat víru s odkazem na lepší časy.
Ve vašich básních se objevují témata lásky, mezilidského nedorozumění, ale také je občas proložíte vtipnou veršovánkou. Co jste víc vy?
Jsem lidská veršovánka prahnoucí po lásce. Proto občas dojde k nedorozumění. Dám vám příkladnou ukázku: Jsi barevná jako podzim, tajemná jako hvězdné nebe, vím lásko, že jsi dar, však někdy mně z tebe jebe. Tady je o lásce řečeno vše a myslím si, že tomu snad lidé rozumí. Jen si nemůžete být jisti, zda to hned pochopí vaše drahá polovička.
Takže už se někdy stalo, že na vás byla manželka naštvaná?
Nedorozumění neznamená být vždy naštvaný. Prostě se člověk s člověkem kolikrát na poprvé nepochopí. A propos, má manželka je můj anděl a pochybuji, že už někdy někdo viděl naštvaného anděla. Vy snad ano?
Funguje u vás psaní poezie i jako jakési ohlédnutí za minulostí a nádech k budoucnosti?
Většinou básně bývají o zážitcích, představách a o nějakém odkazu s pohledem na budoucnost. Tyhle znaky se v mé tvorbě také projevují. Ale snažím se, aby i ten, kdo má k tomuto druhu literatury daleko, dostal šanci si přečíst ve verších něco, čemu rozumí a s čím se ztotožňuje. Jsou básně, kde je třeba i mnoho krásných slov, ale smysl textu chápe jen autor. To se pak můžete ohlížet, jak chcete, a nic nechápete. Tomu se snažím vyhýbat. A snad se mi to daří, protože lidé vesměs na mé básně reagují pozitivně.
Co je pro vás největší pochvala?
Když se mě člověk zeptá na to, kdy vyjde další sbírka.
Autoři si někdy stěžují, že jejich rodiny už jejich tvorba moc nezajímá, protože jim pořád něco čtou. Máte podobnou zkušenost?
Mám, ale už jsem přišel na to, že jim to musím podat ve správný okamžik na správném místě. Takové teď hned, to prostě nejde.
Ohlasy na vaše sbírky jsou veskrze pozitivní. Co na ni říkají vaši nejbližší?
Nevím, budu se jich muset zeptat. Teď vážně. Říkají, že žádná sláva, ale to proto, že básníci bývají slavní většinou tak sto let po smrti. To je celkem pozitivní ohlas. (smích)
Své knihy vydáváte v nakladatelství No Limits, které patří vašemu bratrovi. Je to v něčem jednodušší nebo naopak složitější?
Pro mě je to jednoduší. Přeci jenom nepíši kuchařky, jak z jedné hrušky uvařit slavnostní chod za dvacet korun pro dvacet lidí. Tím jen chci říct, že poezie se hůře prodává a nakladatelé raději vydávají starší mistry a zavedené autory. Já jsem jen takový Jan Nezavedený.
Váš bratr je mladší – poslouchá spíše on vás nebo vy jeho, když je nakladatel?
My se posloucháme navzájem. Ale zase tak idealisticky to v reálu nevypadá. Samo sebou, že názorové odlišnosti u nás panují, ale o to prostě jde, aby si lidé řekli své postoje na danou věc a došli s chladnou hlavou k vytouženému cíli. Pravda je ta, že já jsem ten emotivnější a bratr zase tvrdohlavější. Přesto platí to, co jsem řekl na začátku – posloucháme se navzájem a do řeči si neskáčeme.
Začínal jste skládáním písní. Proč jste hudbu opustil a přešel k poezii?
Jednoho dne doma se sádrou na noze jsem si řekl, že se naučím hrát na kytaru. Dopadlo to tak, že jako samouk jsem se naučil zmáčknout jen pár akordů, protože mé prsty si prostě více nedaly říct. Tím pádem jsem nezvládl přehrát většinu písniček ze zpěvníku. Řekl jsem si, že si napíšu své. A tak má epizoda o skládání písní, která nestojí ani za mák, končí. I ten šumař zahraje lépe. Proto píšu verše.
Vyrůstal jste v Novém Strašecí a stále se do něj vracíte. Co pro vás znamená?
Znamená pro mě to, co pro čápy jejich hnízdo. Náměstí je srdce, škola je duše, lidé jsou krev a hřbitov vzpomínky. Kdybych měl vyjmenovat svá oblíbená místa, musel bych popsat nespočetné množství koutů toho malebného městečka. Jen bych se hodně přimlouval za to, aby lemující příroda kolem města dál již nemusela ustupovat před zástavbou. A ten, kdo chce mít krajinu jako na dlani, nechť si vyšlápne schody na rozhlednu, která stojí na Macáku.

Jaký okamžik z dětství pro vás byl určující?
To, že jsem se ocitl ve čtrnácti letech na vojenské škole v Žilině na Slovensku. Jestli se říká, že život tě naučí, tak tady to platilo doslova a do písmene. Ale všechno špatné pro něco dobré. Vinnetou a Pražský výběr mě drželi nad vodou.

Vaše poslední sbírka se jmenuje Gesto. Máte gesta rád nebo ne?
Není to jen má sbírka. Text doprovází ilustrace mého syna Honzy. Proto je Gesto i jeho. Neříká se mi to lehce, ale ani jsem mu nestihl za jeho obrázky poděkovat, jelikož již není mezi námi. Takže v podobě gesta říkám: Díky, Honzo!
Ale ptala jste se, zda mám rád gesta. Ano, mám je rád, především ta, která dávají smysl a ještě raději ta, která mají váhu, těmi by člověk opravdu neměl šetřit. A já doufám, že naše Gesto převáží další čtenáře na stranu těch, kteří nevnímají poezii jen jako ztrátu času s poklepáním prstu na čelo.