Ředitel Rabasovy galerie, akademický malíř Václav Zoubek, k výstavě konstatoval: „U nás vystavuje, pokud vím, už počtvrté a za těch dvanáct let od jeho první prezentace se mnoho změnilo. Z Rakovníka se přestěhoval do Aše, a tak vzdálen luženskému muzeu opouští železniční tematiku."
Příroda, a hlavně jeho věčná láska Šumava, však zůstává.

„Chrástka tvoří fotografii postaru, vyhledává záběr a v něm už musí mít hotovou kompozici, barvu i světlo a kresbu, v pozitivu už mění málo. Tím jeho dílo má vedle hodnot estetických i význam dokumentu," popsal Václav Zoubek s tím, že Šumava za ten čas tvář opravdu změnila, zeleň hustých smrkových porostů vystřídaly stříbřité kostry kůrovcem zahubených stromů. „Vyprávět už jen o tom má velký význam," zdůraznil Václav Zoubek.

Připomeňme si nyní, jak v roce 2002 Josef Chrástka zavzpomínal na své fotografické začátky: „K fotografování jsem se dostal v roce 1953. To mi bylo 13 let. Jednoho dne večer přišel táta z práce, sáhl pod sako do šosu a podával mi jakousi malou, hnědou krabičku se slovy: Tumáš a foť!
Byl to fotoaparát, takový maličký, jednoduchý, na svitkový film 4,5 × 6 cm. Vyvolával jsem ho protahováním v misce s vývojkou mezi dvěma válečky a fotky jsem kopíroval. Byly maličké, o to větší byla moje radost, když jsem na nich poznal, že tahle postavička je máma, ta větší táta a ta, co stojí na čtyřech, je náš pes. O tři roky později, to už jsem byl v učení, mi táta sehnal staršího LJUBITELA. Ten už byl na 6 × 6 cm. Zvětšovací přístroj OPEMUS II A jsem dostal od rodičů k mým 25. narozeninám a já začal dělat zvětšeniny. Moje radost neznala mezí. Oběťmi mého fotografování byli hlavně moji dva synové, manželka, příbuzní, sem tam nějaká ta svatba, rodinné oslavy, a protože jsem celý svůj život zasvětil službě strojvedoucího na železnici, hlavně lokomotivy a volná příroda.

To už jsem vlastnil foťák na kinofilm, opět ruský ZORKIJ. Dlouho jsem to s ním ale nevydržel. Protože jsem v té době také fotografoval na barevné diapozitivy, které vyžadovaly přesnou expozici, byl jsem přinucen si pořídit fotoaparát se zabudovaným vnitřním měřením. Jediným takovým přístrojem běžně dostupným byla PRAKTIKA MTL 5B, která jde se mnou dodnes.

O fotografii jsem se vážněji začal zajímat až zde v Rakovníku, a to díky členům fotoklubu AMFORA, jejichž radami a zkušenostmi se řídím již od června roku 1993. Zde jsem také poznal, že vůbec není snadné udělat dobrý obrázek.

Jsem Jihočech, rodák z malebných Novohradských hor. Dětství a jinošská léta až do sedmadvaceti mi bylo souzeno prožívat uprostřed drsné, leč překrásné, zádumčivé a tajemné šumavské přírody mezi Třístoličníkem a Boubínem. Snad právě proto, že jsem vyrůstal a dlouhá léta žil obklopen touto krásou, rád fotografuji přírodu a volnou krajinu, ke které neodmyslitelně patří dva pásy stříbrných kolejnic a na nich malý, upachtěný vláček.

A Václav Zoubek tehdy zdůraznil: „Pan Chrástka mi tvrdil, že se ve fotografickém tvoření moc nevyzná, a že nic nedělá příliš záměrně. Pak tedy má dobré oči a velké štěstí, že se často nachází na správném místě ve správné chvíli a nezapomíná si fotoaparát!"