Iniciátorka výstavy Julie Kolocová představila svoji tvorbu jako veskrze pozitivní. „Kdo navštěvuje mé výstavy ví, že každá z nich je úplně jiná a tak se mě ptá, co se se mnou děje. Se mnou se ale neděje nic a pokud ano, tak rozhodně nic negativního. Můj svět není hrozivý, ale hezký a barevný. Začínám hrát s tvarem a nechci hned všechno prozrazovat,“ říká Julie Kolocová.
Spoluautorka výstavy Hana Houštecká začala malovat až poté, co přestala chodit do práce. „V pracovním zápřahu, jaký jsem měla, bych malovat opravdu nestíhala. Chtěla jsem si vyzkoušet něco jiného, než tvůrčí práci se slovem. U prvních obrazů se mi trochu třásly ruce, ale dnes jsem okouzlena hlubinami malířství jako druhem umění, kterým se dají vyjádřit ty nejkrásnější emoce,“ prozrazuje Hana Houštecká.
Třetí z umělkyň Jiřina Samiecová pochází z Jablunkova, ale žije v Praze, kterou velice ráda ztvárňuje, stejně jako přírodu. „V mých obrazech je patrné, že k přírodě mám opravdu hodně blízko. Jdu městem a hned si všimnu nádherného stromu, nebo třeba jen pampelišky na silnici. Myslím si, že je dobré se zastavovat u přírody, já miluji hlavně podzim, ač ho moc lidí nemusí,“ přiblížila svoji tvorbu poslední z autorek.
Ředitel Rabasovy galerie Václav Zoubek na autorkách oceňuje jejich lidský přístup, který se projevuje i v jejich obrazech. „Všechny tři dámy také spojuje, že se učily u akademické malířky Věry Šteflové a že začaly malovat spíše v pozdějším věku. Zajímavé na je také to, že se většinou nepokouší jen přemalovávat fotografie, jak je v současné sobě účinným malováním, ale vyráží do terénu a snaží se porvat s reálem. Některé jejich obrazy jsou ovšem i vyjádřením jejich vlastní fantazie,“ dodává Václav Zoubek.