Nedlouho poté, co řistál na ruzyňském letišti a vzal za kliku Galerie K v Lánech, která patřila jeho rodičům, mi poskytl rozhovor. Tehdy říkal, že přijel jen na pár měsíců, aby zrenovoval rodný dům i galerii. Od té chvíle už uplynuly čtyři roky a Karla Kellnera můžete stále ještě zastihnout v jeho lánském ateliéru nad rozmalovaným plátnem.

Z Lán se vám evidentně nechce…

No ano, původně jsem se vrátil jen na půl roku. Ale je tu perfektní komunita, vedením obce počínaje, kulturním vyžitím konče. Jsem tu moc spokojen, tvořím a mám úspěch, takže se mi odsud pořád moc nechce. Dá se říci, že tady a právě teď trávím tvořivou část svého života. To, co jsem neudělal za sedmadvacet let v Austrálii, to jsem tady dokázal udělat v podstatě za pouhé tři roky.

Máte tyto obrazy nějak spočteny?

Jde to do stovek. Jsou to krajiny i portréty. Motivy krajinek beru z okolí Berounky, Lán. Jsou tam také nějaké pražské motivy a podobně.

Nějaké aktuality?

Nyní mám aktuálně výstavu portrétů lánských občanů a zmiňovaných krajinek v lánském Muzeu Tomáše G. Masaryka. Mohu konstatovat, že tato prodejní výstava, která už pomalu končí, byla dosti úspěšná.

O jaké portréty jde?

Maloval jsem pár zdejších zajímavých lidí, kteří mě upoutali, od hokejistů počínaje až po starostu… Je tam i společný portrét pana prezidenta Klause se starostou.

Pan prezident vám asi nestál modelem…

Na portrétu jsme se domluvili už před dvěma roky. Tehdy jsem pana prezidenta oslovil. Dohodli jsme se na tom, že jsem si ho nafotil a udělal momentky, podle kterých jsem pak pracoval.

Letos mu budete malovat novoročenku…

Pozval mě na zámek s tím, že by potřeboval udělat novoročenku. Chtěl zimní motiv Lán. Udělal jsem několik návrhů a poslal. Byl jsme nakonec moc potěšen, když jeden z mých návrhů vyhrál v konkurenci prací od jiných autorů. Dostal jsem esemesku od pana prezidenta s textem: Rozhodl jsem se pro váš obrázek.

Jak novoročenka vypadá?

Je tam pohled zpředu na lánský zámek v podvečer a pod sněhem. Není barevná, je to celé do hněda. Dle mých informací se návrh panu prezidentovi moc líbil.

A viděl už také svůj portrét, který jste maloval?

Pozvánku na výstavu dostal, ale prozatím byl pracovně velmi vytížen. Doufám ale, že se ještě objeví, do konce výstavy ještě zbývá několik dní.

Jaké bylo vaše setkání s Václavem Klausem?

Když jsem byl za ním na zámku, tak jsme se spíše bavili o Austrálii, neboť on měl v Austrálii přednášky. Bylo to zajímavé. O politice jsme se moc nebavili. To bychom měli asi každý jiný názor.

Zpět k vám. Daří se vám udržovat galerii vašich rodičů?

Galerie stále funguje. Stále je tam k vidění plno obrazů. Kdykoli má někdo zájem si ji projít, má možnost. Je vítán. Naše adresa je: Lány 71. Je tam cedulka s nápisem Galerie K.

Vaši rodiče byli ve svém okolí velice oblíbeni.

Plno Lánských i občanů z okolí vzpomíná na moje rodiče. Dostávám dokonce i dopisy. Právě nedávno jsem dostal dopis od paní Zelenkové, která byla jejich kamarádkou. Napsala tak krásný dopis, který mi dokonce vehnal slzy do očí. Psala, že na moji maminku stále vzpomíná, že to byla skvělá žena. No a také pochválila moji výstavu. Byl to prý pro ni moc hezký zážitek. To potěší, když dostanete takový dopis a dokonce v dnešní době ještě ručně napsaný.

Říkal jste, že výstava má úspěch.

Většinu portrétů jsem už prodal. Dokonce i některé krajiny jsou již také zamluvené. Ještě tady ale mám pár krajin, které by se možná líbily lidem z okolí…

Co malujete raději, portrét nebo krajinu?

Portrét je každopádně nevděčná úloha. Dělám lidi realisticky. Každý však na obraze hledá dokonalost fotografie. Musí se však vzít v potaz, že jsem výtvarník a že do obrazu dávám i svoje pocity.

Máte už jistě v Lánech řadu přátel?

Ano, a je zajímavé, že jsou to většinou lidé, kteří zde nežijí příliš dlouho. Stejně jako já. Jsou to úplně fantastičtí lidé. Lány milují, líbí se jim tu a každou akci, která se tu koná, navštěvují. Přijdou také za mnou do ateliéru. Jen tak. Popovídat si. Lány není mrtvá vesnice. Já jsem společenský člověk a tato vesnice je velice aktivní. Teď právě s panem starostou Skleničkou pracujeme na knize o lánském hřbitově. Dělal jsem do ní náhrobky v akvarelu. To by člověk ani nevěřil, jak bohatou má lánský hřbitov historii. Do prodeje by se kniha měla dostat někdy začátkem příštího roku.

K renovaci domku jste se zatím nedostal?

(Smích) Zatím jsem na to ani nesáhl, ale přijde na to také čas. Pravděpodobně už příští rok. Pravdou je, že vzpomínky na moje rodič a tohle prostředí mě natolik moc ovlivnily,že jsem tu nakonec zůstal. A do baráku za mnou přišla toulavá kočička. Zabydlela se tu se mnou. No uznejte, tu nemohu opustit. (Smích). Bojujeme teď tady spolu…

Jak se jmenuje?

Líza, Elizabeth, která je teď mojí věrnou kamarádkou.
Před dvěma lety bylo v Lánech sochařské sympózium. Bude nějaké jeho další pokračování?
Možná příští rok. Pořádat tak náročnou akci každoročně by bylo pro Lány moc, ale s Romanem Havelkou už dáváme myšlenku na další ročník dohromady.

I vy sám jste tehdy vytvořil sochu…

Sochařství mě nadchlo. Předtím jsem do kamene nikdy nedělal. Hovořil jsem s jedním sochařem a ten říkal, že v kameni je socha ukrytá a je jen na umělci, aby ji objevil. Když jsem mu ukázal svůj návrh, který jsem měl udělán v modelíně, tak ho okomentoval slovy: „Jsi sebevrah!” Dělal jsem na své soše o tři dny déle nežli ostatní, ale myslím, že se povedla. Byl jsem dokonce zmíněným sochařem pochválen: „Jsi dobrý!”

Kdyby jste měl tu možnost, se kterým malířem byste se rád potkal?

S impresionisty. Jmenovat všechny nelze. Je jich hrozně moc a jeden lepší než druhý. To období mě šíleně inspiruje. Ta díla! Ta hra stínů, světel, zkratky.

Která země je pro vás jako pro malíře krajináře tou vysněnou, vhodnou pro malování?

Austrálie, kde jsem žil, má nádherné barvy. Ale když jsem přijel sem a motal se kolem Berounky, tak to mě přímo udeřilo do očí. Je to neskutečně krásná krajina. Mám hodně přátel, kteří jezdí na Berounku na dovolenou a diví se, proč by jako jiní měli jet do Tunisu, když je to tady u Berounky tak nádherné… K Berounce jezdím s kamarádem Mirkem Humešem, ten mě tam vlastně vůbec poprvé vytáhl. Je totiž vášnivý rybář. Miluji vesničku Nezabudice. Ten krásný výhled odsud na Berounku, přívoz, jsou to krásné motivy. Namaloval jsem už hodně obrázků odtamtud. Všechny jsou v domácnostech mezi lidmi. Česká krajina je nádherná. Ve světe nemá absolutně žádnou konkurenci. Můj táta, ještě když žil, mi vždy říkal: Nezapomeň, že česká krajina je nejkrásnější na světě. I v té Austrálii maluj Česko. Nezapomeň, že jsi Čech! Když jsem projížděl severem Austrálie, viděl jsem ty nádherné motivy: eukalypty, skály, blankytné moře. Ale pak přijedu na Berounku a vidíte, že se téhle zemi nic nevyrovná. Prošli jsme její břehy na jaře, v létě i v zimě. Stále stejná krása. Kdysi jsem měl tu čest dělat filmy s režisérem Karlem Kachyňou. To byl režisér, který ukázal krajinu Berounky nádherným způsobem. Uchoval ten pohled navěky.

O malíři
Karel Kellner: Narodil se v roce 1951. Po absolvování ZŠ Lány nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Pak pracoval ve Filmovém studiu Barrandov. V roce 1984 emigroval i s rodinou do Austrálie. Nyní žije a pracuje v Lánech.