… a tak si jen na nose posunu brýle s růžovými, byť naprasklými, skly…

Věnováno památce mé sestry Daniely

Vzpomínání zvíkovecké

Co takhle projet ty serpentýny se zavřenýma očima. Na mžik chvilky přiblížím řasy k sobě… Šílené, já vím.
Projedu je tedy jako vždycky. Klidně, pomalu a s myšlenkami v dětství, v mládí, tak, že najednou dole u pily, v té zatáčce poslední, nejzatočenější, se po zatřepání hlavou přísně napomenu, že jsem je zase projela s myšlenkami v dětství, v mládí, a jakoby se zavřenýma očima.

Pacinky tříleté holčičky sedí na volantu vedle obrovských dědových tlap a na téže silnici, v týchž serpentýnách, si to šedivá Škoda 1000 MB šine na Chlum, do „našeho lesa", a taky k dědově sestřenici Mařence do Zbiroha.

Zastaví u zvíkoveckého hřbitova, táta u hrobu něco upraví, babička vloží do vázy kytku cínií a holčička – žmoulá papírek od právě sněděné čokoládky a vzápětí se onen tmavěmodrý obrázek se žlutou kachničkou ocitá pod nápisem Rodina Štíchova a Svejkovských.

Pak tu také jede světlounce modrý moskvič, holčičce je devět, na klíně bochník chleba, co maminka při cestě koupila ve slabecké Jednotě, a z rádia Luděk Sobota – …nad Prahou vrtulník lítá, začíná bitva aut… zelená, zelená, zelená vlna Hvězdy…

Chleba voní a my jedeme na chalupu…

A slečně je osmnáct, devatenáct, na čtyřce autobusu dlí v hovoru s ekonomickým náměstkem, jemuž je také než v kanceláři lépe při courání v kopci nad chajdou, s tralaláčkem na hlavě a s košíkem plným velikých hřibů…

Vůz už je téměř prázdný, u pily ještě nastoupí někdo za nákupem do Podmokel, za půl hodinky to zase jede zpátky, na mostě už čeká naše Dáda, a na plotě verandy je vyložená babí, která to tady má přes prázdniny občas na povel. Běžím se převlíknout, zčeřená hladina pod mostem volá, babička sice lamentuje, slyším něco o uhřátí a nerozumu, Dáda rozmíchává karty a chalupou voní sluníčko a okurkový salát.
Ne, nebudu už tady projíždět s jakoby zavřenýma očima! Ty vzpomínky právě tady tak nebezpečně napadají srdeční krajinu, až to hezké není. Vzpomínky!

Vzpomínky, co do paměti jemně vpluly jako vlnky z Javornice i Zbirožáku. Vzpomínky, co se do paměti vryly obrovským ostrým a řvavým kotoučem cirkulárky u chalupy nad Berounkou. Vzpomínky, co vykouzlí úsměv, přinesou radost. Vzpomínky, co způsobí vrásky, přinesou bolest. Vzpomínky, co pohladí. Vzpomínky, co dají facku.

Konec první kapitoly