Ládínek

„On Vláďa se je teprv učí, ty buchty," vypráví dál paní Kotvová a naše maminka uznale pokyvuje hlavou.
„Musí," pokračuje paní Kotvová, „jednou, až tu nebudu, vostane sám, kdo by se postaral? Musí si umět uvařit. Copak ičky, to von jinak všechno umí, všechno zastane, ale já potřebuju vodejít klidná."

Vláďovi, nebo jak my mu říkáme – Láďovi, Ládínkovi, je něco přes čtyřicet. Dospělý zdatný mužský, ale od našeho prvního setkání víme, že v tomto světě má, bohužel, nebo bohudík(?), odlišný úděl.
„Narodil se v pořádku, byl zdravej kluk. Do školy začal chodit, a pak se to stalo. Klíště, víte. A najednou byl někdo jinej. Horečky veliký, zánět mozkových blan, ale to víte, tehda se to nijak neléčilo."
Nevím dodnes, jestli maminka měla tu sílu říct paní Kotvové, podělit se o stejný osud, ovšem s jiným výsledkem. Stejná nemoc, nemoc od zákeřného klíštěte i mně ohrozila život a ochrnula jsem. Stále vidím maminčiny prosebné oči, jak se mi snaží v houkající sanitce nadzvednout hlavu, pokrčit natažené bezvládné nohy, a ono mi to nešlo, i když jsem strašně nechtěla vidět maminku nešťastnou.

„Copak ty, Karkulko, hale, chodíš do školy?" Zvykly už jsme si na Ládínkovu řeč i na to, že „Karkulko" řekne jak mně, tak Dádě, ale i třeba naší babičce, když přijede z Rakovníka. Ládínek je dobrák. Dře na hospodářství od rána do večera, mezitím se jen tak u naší verandy zastaví, na zápěstzápěstí si nese tranzistoráček, něco mu z něj šumí a hned nabízí chlapům, že by pomoh, ale to by je máma i teta hnala. Povídají s Ládínkem, jak se daří a co je nového, on i přes vlastní myšlenky má přece jen přehled, svůj, přidá tu či onu zprávu ze světa a vyhodnotí ji mnohem rozumněji než kdejaký chytrolín. Rád se zapojí do mudrování mužských nad otevřenou kapotou auta, na ruce stále svůj tranďák, na sobě košili, hnědé manšestráky a čepici – vždy s kšiltem dozadu. Kdyby tak věděl, že za deset patnáct let to bude vrchol klučičí módy…

Ládínek zastane hodně práce. Dole u řeky suší seno či jde jen tak k břehům na trávu a pak jí plný naložený vůz jako nic vytáhne až nad naši chalupu domů. Cesta tu není příliš schůdná a nad námi se mění spíše ve skálu, Láďa ale jede, vedle něho běží Lesan, hnědý menší pejsek, co si Kotvojc pořídili po zemřelé kolii, a nahoře už ho čeká maminka, naše známá babička, paní Kotvová.
Žijí si tu spolu hezky. Kolikrát se mi hlavou přehnalo – Co kdyby se tenkrát Ládínek uzdravil… Jaký by asi dnes byl… Byl by jistě ženatý, měl děti, možná by tu ani nebydlel. Možná bych ho ani nikdy nepoznala. A to by byla škoda.

Věrka

Malá chata s červeným rakem ve štítě je zapamatovatelná od první návštěvy údolí Kalinovy Vsi. Její obyvatelé se přátelili s naší rodinou a tak jednoho podvečera stála Věrka u nás na verandě. Podaly jsme si ruce a já se o dva roky starší dívkou ráda nechala vlákat do tajů stmívání se na březích Berounky.

Na lodičky. Něco, co s Dádou zatím nesmím. Projít v ledové vodě jezu. S Dádou zatím nesmím. Vylézt na skálu nad tábor. Nesmím. A což teprve když Věrka z kapsy vyloví dvě rozdrolené cigarety a strčí mi je nápisem Clea k obličeji. Nesmím. Ani vlastně nechci. Taky se bojím. Ne oné nabízené klejky, ale – škrtnout sirkou. Nedokážu ani zapálit kamna. Od doby, co před několika lety naše procházka v Jáchymově skončila u lesního požáru, nedokážu vzít sirky do ruky. Bylo mi pět let a z marného boje s ohněm mám vzpomínku jedinou. Moje oči plné strachu s napětím visí na babičce a jejím hořícím kabátě.

No ale, přece jen, už je mi deset a těžkosti jsou od toho, aby se překonávaly. Třesoucí se ruka, zlomená sirka, nosem vdechnutý plamínek. Každý začátek je těžký.

Napříště už to jde samo a z procházky se vracíváme s kyticí omamného šeříku před ústy. Hodná děvčátka maminkám.

Postupně vytahávané bétéčka, déesky, mentolky či explzně, z volně ležících kabiček všech příbuzných a známých, nikdy najevo nevyšly. Přesto k nějakému průšvihu došlo a ten byl léčen následovně:
„Tumáš, jen si zapal. Chtělas kouřit, tak tady máš." Mužská část příbuzenstva sedí kolem mě, rovněž se zapálenou cigaretou, aby dým byl mohutnější a tedy otravnější.

Nic. Nic to se mnou nedělá.
„Tak šup, další, jen si dej."
Nic. To vydržím. Musím.
„Ták a teď doutníček, prosím."
Je to hnusné, opravdu velmi hnusné. Ale já vydržím.

Vtom strejdovi bleskne nápad a už se nesou na tácku paňáky rumu. Jeden kalíšek zlatohnědého moku samozřejmě pro mě.

Musím vydržet. Oči slzí, žaludek tančí kankán, ale zapřu se a vydržím. Tu radost vám neudělám.

A zítra se s Věrkou a cigaretami schováme do stodoly na seník!