Vzpomínání zátišské

„Babi, a můžu kolo?"
„Kdepak, ještě jsi malá, pojď se mnou, za ruku. Dobrý den…
Koukni, pani Martínková je na zahrádce."
„Dobrý, dobrý, tak máte vnučku?"
Vlahé srpnové ráno, v každé zahrádce všechno kvete ostošest. Cukrářovic Martínkovic a támhle ta paní…
„To je paní Jirglová, támhle paní Beránková, a pan Švácha, vidíš, to je bratr toho vašeho učitele. Dobrý den, dobrý den."
U parte vyvěšeného na samoobsluze se babička znovu zapovídá (dědovi zase budu hlásit, že – s dvěma paňma) a už se dno drátěného košíku pokrývá. Pacholíky, rohlíky, láhve mléka… Znovu mi babička dvakrát lehce stiskne ruku.
„Dobrý den, dobrý den." Paní se usměje.
„To je Irena," šeptne pak babička. Včera zase, chudák, dala něco do kapsy. Nemůže za to, to je nemoc…"
A celé dny jsou zářivé jako můj nový řetízek z pouti na Svaté Hoře…

Stojánku s nápisem „z Chodska"

Vzpomínám, vyprávím. Vyprávím svým dcerám, vzpomínám na dům z mého dětství v Rynholci, hodiny v něm, zkouším napodobit zvuk jejich bimbání…
Tytéž hodiny stávaly v pokoji u Maříků. V Rakovníku, na Zátiší. Řeknu – u Maříků…
Vzpomínky ale patří paní Obytové a manželům Ciprovým.
Bimbací hodiny, dřevěná dóza na bonbony… No a taky tenhleten stojáneček na sirky s namalovaným vlčím mákem a nápisem „z Chodska"…

Hned mám před sebou jejich tváře. Těch milých lidí z domku na Zátiší. Vidím všechno možné, vzpomínky se jen jen sypou a nad tím vším jsou úsměvy. Je to zvláštní – přemýšlím, beru jednoho po druhém – já jsem je nikdy neviděla zamračené, ale snad ani smutné. Vždycky tam byl ten zvláštní milý úsměv a nemyslím si, že jsem ho způsobovala – coby dítě – já.

To člověk prošel dřevěnou brankou, vlevo kvetly růže a vpravo se červenaly jahody. U vchodu stál velký květináč, v něm oleandr, a ve světlé chodbě už nás vítala bělovlasá paní Kamila. Ty místnosti měly nezapomenutelnou atmosféru.
Ze staré kredence s bělostnými krajkami paní Kamila vyndavá a nabízí lázeňské trojhránky, vozí jí je Hanička, neteř, co bydlí v Chebu. Paní Kamila děti nemá a je vdova. A myslím, že už jí bylo devadesát. Její pokoj je naprosto nádherný. Takový, jaké tenkrát pokoje bývaly. Nábytek od Pucholtů, přes nastlanou postel háčkovaný přehoz a uprostřed něj trůní celuloidová panenka-plavák, s namalovaným obličejem a obrovskou, pečlivě rozloženou kolovou sukýnkou. Zarámovaná kolorovaná svatební fotografie a pak nějaký ten obrázek od bratra.
Bratr Eda je štíhlý pán, pro mě malíř obrazů, původně povoláním malíř-lakýrník, a se svou ženou se sem ke Kamile přistěhoval z Mladé Boleslavi, když sestra ovdověla. Ovšem dnes už je oběma manželům hodně přes osmdesát, i když na to, stejně jako Kamila, nevypadají.
„Pojď sem, pojď a vyber si něco, co se ti líbí," mile se usmívá paní Kamila svýma modrýma očima, „líbí se ti tu něco?"
„Líbí, moc, všechno je tu u vás moc hezké," nesměle přikývnu a moje babička na mě s úsměvem souhlasně mrkne.
Pokaždé tu můžu nechat oči na té panence na posteli, ale to se opravdu nehodí, říci si o ni. Nejvíc se mi však líbí malé dřevěné držátko na sirky a nenápadně to babičce šuškám.
„Co myslíš, jakej stojánek, to je asi něco moc velkýho, ne?" Zase se mě ptá babička.
„Tak se nestyď, pojď a ukaž mi, co bys chtěla," bere mě paní Obytová za ruku a já křečovitě ukážu na dřevěné držátko s kvítkem vlčího máku. Na babičku se pro jistotu teď radši nepodívám. A pak je stojánek v mých dlaních, a ten nepopsatelný pocit, ten pocit, když se vám něco dlouho líbí, pár let se na to díváte, až si k tomu vytvoříte takový zvláštní vztah, a ono to není vaše. A najednou je!

Tak vidíš, stojánku. Bůhví, kde bys možná skončil. Paní Obytová si tě třeba kdysi koupila v Domažlicích, nebo jí tě někdo přivezl z výletu, pro nikoho než pro ni bys význam neměl. Ale na mém stole budeš stát pořád. A význam?… Hmm