Jábloki i Grůši

Ale stejně do domku, kde duše (jestli existují?) paní Kamily a manželů Ciprových zůstaly, chodíme s babičkou, dědou a tátou dál. Duše… Nevím. Nevím, co přesně v těch místnostech s bílými zdmi zůstalo, ale to „něco" se tu všude na mě dívá očima paní Kamily, usmívá se tvářičkami paní Ciprové, a to je moc dobře, protože – ač smutno, pořád stejně hezky v srdci. A nezapomenutelně.
Nezapomenutelní. Pro mě jsou navždy nezapomenutelní. Však zamrzí mě najednou, že nemám ani jednu jejich fotografii. Jistě by se někde našla nějaká, zažloutlá… Někde ve starých skříních staré kůlny na starém dvorku u starého domu naproti v ulici o kousek níž, než je ten „U Obytů". Ale…

Poprosím mozek o uchování v paměti oné milé zahrádky úplně jinak.
Je nám ještě příliš málo na to, abychom byly dospělé, ale na druhou stranu – já přece chodím s Neckářem, Šárinka s Gottem, babička Hlaváčková nám tak moc mile říká – Moniťko a Ťárinko, my jsme ale už veliké na Moniťku i Ťárinku, a dáváme si jasné přezdívky – Jábloko a Grůša. A je nám, třeba tak osm, devět, a je nám krásně, nádherně.
Alo madmazel, já přijel právě sem… z frániny umim jen madmazel ževuzééém… přicházim s troškou do mlýna..vezu vám kytku z Péetřína, u mě modrá jen u vás se říká blek.. padá padá padá padá áá… Na krku vypidlané košíčky z meruňkových pecek, tátova práce, i z broskví máme, a co se do nich vejde tajných zápisků. No třeba, kdy vlastně ten Neckář přijede a tak. Tajnosti jsou různých ražení. Další, veledůležité, zaznamenané v tajné motáky a pečlivě uschované, až po mnoha letech se smíchem babočce přečetl sousedojc Martin, když vylezl na zídku u altánku a tajnou skrýš objevil. Rozluštil naše dávné písmo, zvěčnivší tehdy ručkou neumělou poznatky, namátkou – o pohybu a vyměšování slepic a podobně. A písmo je kostrbaté, protože jsme se u pozorování dvorku, zahrádky a dějů jich se týkajících, a nejvíce snad opravdu těch pitomoučkých kdákajících tvorů, opravdu válely smíchy.
Nejhezčí je na Zátiší léto. I jaro. Podzim je také hezký. Ale nejhezčí je na Zátiší léto. Ve vlahé voňavé trávě, pod těžkými větvemi jablůněk. V záplavě pestrých gladiolů, jeden hezčí než druhý. Ve větvích třešně, úplně obalené srdcovými tmavě rudými bobulkami. Kvetou keře růží. Dvě z nich mají jméno. Červená je Šárka, žlutá Monina.

Přes vrátka se pozdravíme s panem sousedem odnaproti. Vede kolo, ano, tady je už trošku ulice do kopečka, ale jinak na něm jezdí. A já dávno vím, že jezdí i přesto, že má od mládí amputovanou nohu. Nedávno přijela pošta, pan Tvrz nebyl doma, nechali mu tedy bednu s novou protézou u nás.
Holka, to víš, to bylo neštěstí. Chlapcí se v učení nějak pošťuchovali a ten jeden Pepíka píchnul. Je to hrozný, nohu mu vzali, ale zaplaťpámbů, že přežil, to víš, tenkrát by taky klidně moh na to umřít. No vidíš, a nikdo to na něm celej život ani nepozná.

Mám pana Tvrze ráda. Co bot se mi už naspravoval, a vůbec, celé naší rodině. A pamatuju ještě i jeho tatínka Františka. Přišly jsme s babičkou k němu do kuchyně, děda Tvrzojc mě vzal do náruče a abych prý si do kredence šáhla pro „cukrínky". Vždycky mi je tam nachystal.
Zadívám se chvíli na prázdnou lavičku u protějšího domku – a jako bych na ní dědu Tvrzojc zahlídla. V placaté čepici, ve světlé košili a tmavší vestě… Skoro jako bych až ucítila vůni jeho viržínka…
Ale ne. To pan Pepík. Otevřel vrata, zajel do dvorka.
Kolem mě se mihnul náš kocour, okamžitě se na něj vyřítila Aida, Mezulán jí říkám, králíci na mě mrkají svými korálky, do sedačky v altánku se opírá slunce a děda tu dávno luští křížovku…
Já poskakuju v noční košilce, za mnou Šárka, hulákáme na celý dvorek – Pojď a skoč mi do náruče, ať tvé srdce na mém tluče… – a můžeme se smíchy zbláznit.
„Jedeš," zahání nás děda. „Vostudy jedny. V pyžamu, dyk už bude poledne."
Ale nám je úplně jedno, kolik je právě na hodinách, vyzunkly jsme kakao, zbytek chrstly z okna do záhonku, schovaly tátovi bačkory až někam dolů ke sklepu, roztočily toaletní papír po celé oné místnůstce, kam – jak říká babička – chodí i císařpán pěšky – zase nás představa císařpána na reterátu (jak zase říkává děda) rozchechtá na celé kolo, vlajeme si dvorkem a zahrádkou, zkoukneme, jestli už se nám na vzduchu upekly „vdůlečky", z mouky a vody, a dnes že si tedy na ně napatláme hrušťóčky…
„Deš," znova zahartusí děda, „Zamažete si to. Přece bys v negližé nekrájela hrušky…"
Ále, co děda ví o takovém mačkání hrušek, že právě v noční košili je to to největší blaho, a jak víly, jak víly, ale dorůžova rozesmáté, rozprskáváme hrůši na vysušené moučné placičky. Ještě tvaroh – a sbíráme trošičku písečku a sypeme, a navrch – parádka – lístek z pivoňky. A jsou tu také další lístky, máta – víš co??? Budeme vyrábět francovku. A růže… Budeme vyrábět voňavku. A mravencí… Uděláme jim domeček!

A mravenci v Topinkově ulici na rakovnickém Zátiší měli ten nejkrásnější domeček, jaký si jen umíte představit, s průlezkou, žebříčkem, postýlkami z kvítků a rozpůlenou peckou od třešně, coby koupališťátkem.