Nikdy se nedá zapomenout vůně sklepa u babičky a dědy. Když teď pominu bedýnky brambor, sklenice okurek a kanoi na zdi, zůstává mi nad tím vším právě ona nezaměnitelná vůně. Vůně jablek! A byly to nádherné renety, zlaté a uhlířské, jablka malinová a pak hlavně ta velmi chutná ontária, která mi ale nezaváněla jezerem mezi Kanadou a USA, ani státy Kalifornií, Oregonem či Novým Yorkem, ale právě, jenom a pouze českou, rakovnickou, zátišskou zahrádkou. Na té, kromě jabloní, rybízů a angreštů, stála i třešeň a neodmyslitelná stará hruška máslovka. A babička se tu a tam sehne pro jednu spadlou, otře do zástěry a mňam, ale, řeknu vám, to je chuť. A kdykoli projde okolo, utrhne angrešt, srstku – jak říkává, nebo do dlaně rybíz. Děda má dlaně větší, veliké, a to je pak nějakého pochutnání. A také je mnohem vyšší než babička, a hrušku mi utrhne tu největší a teď právě nejzralejší.

Do tašky domů mi poskládá jak máslovky, tak ta nejlepší jablka, a Monino, počkej, příště už dostaneš támhlety žíhaný, už docházej, a to si dáš. Každej den sněz jablíčko, nebudeš marodit.
„A dědo. Nezapomeň tak pozejtří dát mravencům novej cukr, celou kostku jo, víš kam, tam pod tu stříšku. Ale vopravdu pod stříšku, aby se jim nerozmočil,"
„Déj si pokoj, já tě budu eště tady krmit brabence, to ju," zabrumlá při loučení děda. Bručí, bručí…
V koutcích rtů máme ale úplně stejný úsměv.
„Jo, dědo, a znáš to od Molavcový, ten Jablkodomek? Vy vitamíne céééé..co to zas s vámi jééé…co máte proti mlaskání, když jde o dobré papání…"

A stejný potutelný úsměv máme i jindy, co úsměv, to byl přece pořádnej řehot, jakpak ono to tehdy vlastně začalo?
Den výletu, chystání, těšení. Řízky v hliníkové piksle, králíci nakrmený, škodovka nablýskaná na dvorku, a já poskakuju dolů ze schodů v tričku a – texaskách. To už babočka začne nervózně pomrkávat.
„No, Monič, ty šaty, kdepak máš ty šaty, ty od paní Maříkový, ona tě v nich ráda uvidí."
A už je to tady.
„Ale babi, ona mě určitě ráda uvidí i v džínách."
„Kdepak rifle. To se nehodí. Jdi, vem si ty šaty, jdi, ať jsi jako panenka."
Nejsem zvyklá nějak protestovat, ale přece jen bych, v těch texaskách… No samozřejmě raději. To už ze schodů dolů schází táta, v košili a – v džínách.
„Heleď, Jirko, ten oblek jsem myslela, ten světlej, máš to takový pěkný…" zkouší to babička zase na tátu.
Nastává chvíle ticha, každý si tak nějak jde po svým, však ono se za chvilku vyjasní, říkám si. Vtom táta na mě spiklenecky hvízdne, pohodí hlavou směrem ke kuchyni, kam před chvílí přinesl dědovi svoje druhé džíny, a děda, chudák, se do nich né a né nasoukat.
No, dopadlo to – jak? Podle babočky, samozřejmě. Táta ve světlém obleku, děda v tmavším a já s Šárinkou v šatičkách.

„Podívej se, jak jsou ty Čechy krásný… A já jsem si vzala špinavou sukni," pronese babočka do zvuku motoru po zjištění nechtěného.
„Jo, to víš, babi, kdybys měla džíny…" Řehtáme se, až škodověnka nadskakuje. Táta by se asi rozesmál taky, vidím ze strany, jak mu cuká tvář, a děda jen nevěřícně kroutí hlavou.
„Jen abysme nepotkali sonyboje," vede si babočka dál svůj monolog, když naše potrhlá debata nebere konce. To takhle využila tří písmen ze zkratky sboru národní bezpečnosti a esenbáky překřtila na sonyboje.
„Jé, to se třeseme. A co jsme řekly špatně? Co je špatnýho na slovu husák?"
„Počkej, sonybojové, ty by vás hnali, za takový blbosti, co tu povídáte," straší ještě babička.
„Pamatujte si, že i stěny mají uši. Pamatujte si to."
„Ale babi, dyť to sme neřekly my, vo tom novym husákovi. To řekla ta sousedka ve Skrejích, že tamten starej husák už byl špatnej, dyť víš."
„Jen to neřikejte, někdo vás uslyší."
„Tak budeme, Moni, říkat jenom Hus. To se přece může, žejo."
„Jo. Budeme říkat Gustav Hus. Tak je to lepší babočko?" Vyfoukneme na babičku každá z jedné strany bublinu z Donalda, koupeného na ruzyňském letišti (v normálních obchodech je nemají), pak je naráz praskneme a znovu propukneme v šílený řehot.

Výlety jsou vždycky nádherné, nezapomenutelné. Ať na Mácháč, ke Kozinům nebo na pouť do Libochovic, kde se mnou a Šárinkou babočka odvážně usedá i do rozhoupané kabinky ruského kola. V obálce štěstíčka nalézám fotku Boba Frídla, ale tolik, tolik moc si už dlouho přeju náramek s destičkou, až babička podstrčí tátovi peněženku, a vzápětí je lesklý řetízek s plíškem na mém zápěstí.
„Tak máš cince, hmm," uznale pak pronese děda.
Mám. Plechové, ale jsem strašně šťastná.
A mám to cince, dědo, ve šperkovničce dodnes.