Tak co bylo dneska nejlepší?

„Všechnóóó!" zvoláme se Šárkou shodně, když se vrtáme do pruhovaných peřin. Táta se ještě chvíli dívá z okna do ulice a babočka právě se svou rituální otázkou – Tak co bylo dneska nejlepší? usedá „do nohou" našich postelí.
Nastává vyprávěnka. Jupí. Šárka si v dlaních točí panenkou z pouti, co má vyztuženou krajkovou sukýnku, růžovou… Ta moje, se žlutou sukýnkou, stojí vedle mě na nočním stolku, u ní hlídá hnědý žíhaný porcelánový pes, stejný je i na stolku Šárky, jsou tu ještě dva menší, černobílí, můj je spíše jezevčík, Šárčin vypadá jako Dášeňka Karla Čapka.
„A jak to říkala ta pani, ten rod, víš, na tom zámku?"
„Schwarzenbergové," zahučí táta v okně a já už vím, že budu psát zkomoleniny. Ale to teď nevadí, tyhlety prázdninové sešítky snesou i nemožné. A tak tedy píšu a píšu, občas vyprskneme, připomeneme si něco neskutečně vtipného.
„Jé, jak to bylo, jak si to, Jirko, řek, Moni, piš to, zapisuj – Prosim vás na Tejn… Jakej? Horšovskej…
Řehtáme se tátovu dotazu na cestu po západních Čechách zase jako bláznivky, a důkaz, že vůbec nejsme unavené, umocníme skákáním na postelích, každá v ruce svou panenku z pouťové střelnice… Pro-sim-vás-na Tejn ja-kej-Hor-šo-vskéééj…
„A včera, Jirko, jak si to říkal tomu pánovi u tý benzínky, ty si říkal –mistře-… Jéé, mistře, mistře…"
Babička se směje s námi, sice není čemu, ale má radost, že jsme tak pobavené, táta to zvládá a s potutelným úsměvem dál hučí z okna –
„Sem mu měl, podle vás, říct -hele, vole-, ne?"
Řičíme smíchy do ztemnělé zátišské ulice, cupitáme bosky okolo postelí
a k oknu
a pro Aidu
a na záchod
a napít
a …

A pak je mi o pár let víc, okno do ulice je pořád stejné…

Jen já jsem o něco dál. Babička vypráví o advokátu Lžičařovi, no dyť tadyhle u Máni bydlel v podnájmu, o Jitce Zelenkové, no dyť tadyhle měla babičku, o Richardu Falbrovi, no dyť tady bydlel jeho táta, o Kateřině Macháčkové, no dyť bydlela támhle v živnodomě… A já si zase všechno píšu, kreslím, stejně jako kdysi – Píšu, píšu patnáct, ještě jednou patnáct, nevěříš-li, tovaryši, napiš si to sám… Už to nejsou prázdninové sešítky, jsou to cáry papírů, na nich vznikají ulice, ale jiné než dnes, staré, Jungmannka, Heroldovka… A naše náměstí a obchody se židovskými jmény, Ornstein, Pereles, Perutz, Brock… Babička vypráví a vypráví a já bych poslouchala a poslouchala… O rakovnickém Zdeňkovi Černejch, jeho příběh je tolik podobný tomu od Drdy, z Vyššího principu.
…Chlapcí mladý, uční vod Cédlů to byli, bavili se u Martínků, – víš kde? Víš, kde bejvala cukrárna u Martínků v živnodomu? No, a Zdeněk nahlídnul kamarádovi do novin, kde výrazný písmena oznamovaly atentát na Heydricha. Snad měl ten chlapec jen říct – Dobře mu tak, nebo možná – To by se mělo stát Hitlerovi a už by konečně bylo po válce… Jenže slyšel to kluk, co stál u něj, řek to doma, a jejich matka, poněmčelá Majerová, ho honem běžela udat. Nejdřív se to doveděl jeho starší bratr, pracoval u Podrabskejch v Nádražní. Hned s maminkou šli. Co se ta Zdeňkova maminka, chudák, naprosila, na gestapu. Snad jí i měli říct, že by chlapce pustili, že je to ještě mladej kluk, neuváženej, ale ta udavačka trvala na svym. A jestli by ho tady měli pustit, požene to vejš.
Toho mladičkýho Zdeňka gestapáci zabili, hajzlové. Ve stejnej den jako Vladislava Vančuru, víš, spisovatele Vančuru. Pak když válka skončila, okamžitě si hned všichni došli pro tuhle Majerovou. Byl s ní soud, a když šla na popravu, tak ta nešťastná Zdeňkova maminka proti ní natáhla ruku a ukázala synovou fotku. Aby si tu hrůzu uvědomila. To víš, to se děly věci. Byla to zlá doba…

A babočka vypráví a vypráví a já bych seděla jako přibitá. Jenže –
Kdepak je ta holka v pyžamu, která běží a zpívá na celé kolo, že i sousedé – naproti děda Tvrzovic a vedle babička s dědou Sinkulovic – musí přes kůlny slyšet – Hop a skoč mi do náruče, ať tvé srdce na mém tluče… Co to tam zpíváš – směje se Moniťka… No přece – Hop a skoč… Ale – zajíká se smíchy Ťárinka, já myslela, že to tak je..tak Pojď a skoč… Jééé… Řehtáme se, div že hrušky samy nepadají ze stromu… Tak jak je to – ???
Pojď – volá na nás babička, je tam Pojď… Ale vůbec, neznáte nějakou jinou? Jinou dejte, tahle se k vám nehodí, jste mladý děvčata a tohle takhle zpívat, co lidi řeknou…
Babiččina věta je pro nás jen další popíchnutí. Véém košilku mezi zuby, dělej na mě bububu, kdyby se tě všichni báli, já se tě bát nebudu…
„To ste to vylepčili," zahučí děda z altánku. „To snad rači tu první…"
Tančíme mezi králíkama, kolena výš, ruce rozevláté – Hop a skoč mi do náruče, ať tvé srdcééé na mééém tlučééééé…

A i když Monička dlouho odtrhává ve svém kalendáři čtvrtý křížek života, po tom, co má výše napsaný řádek tu moc – zatočit koutky jejích úst vzhůru a chvilku je tam i podržet, nutně na nose posune brýle s růžovými, byť naprasklými skly, a s pohledem z okna na usínající Zátiší uzavře tuto kapitolku s tím, že –
Babi, víš co bylo „tenkrát" nejlepší?
Všechno …