Vzpomínání zvíkovecké

Knedlíky jedou

Skryje, Skryje. Skryje jsou Skryje. Co jsme ale koupili chalupu, jezdíme na Zvíkovec. A neodmyslitelně sem, k mostu, řece a měňavým kopcům patří – …
Pěšinky vzpomínkami vedou ruku a na papíru nutně přibude – modrobílá ešelka. Ešelka s trempama na pětce a panem Čechem či panem Dlouhým za volantem. Neodmyslitelně. Nepotřebuji budík, ráno hučí brzdy dole na silnici pod chalupou a já vím, že je čtvrt na pět. Pak později, je rozedníno a je něco před sedmou. Pak drkocá přes most a my víme, že půjdeme chystat oběd. Odpoledne většinou přiveze někoho ze spoluchalupníků a zároveň někdo z nás nastupuje, „do Podmok" nakoupit. A pak večer, odjezd v 18.20 z Rakovníka, to už jen tak couráme po kraji a z amplionu naproti v táboře se ozývá – Ukliďte tříkolky a koloběžky do kólny… A je čas na večeři.
Jezdí tu také pan Šnejdar, pan Treichel, později – to už nejsme děti – pan Cajthaml a Ruda Vávra, ale pořád platí, že nepotřebuji hodinky, že brzdivé hučení mi ráno dovolí ještě si poležet, a odpoledne či navečer, vlastně kdykoli během dne, je člověk se zvukem ešelky i pozdější karosy tak sžitý, že její případné opoždění nám zvedá oči k hodinám…
Hele, jel už ten Cajda…? Já ho neslyšel… Já nevím, taky jsem si nevšimla… Nestojej vám hodiny?
Copak zastavené hodiny. Ale takhle, nedej bože, pročíhat některého ze zmíněných pánů, když …

Když jedou knedlíky…

Hele, autobus, hučí v serpentýnách, nejedou knedlíky?
Kdo jezdí? Ríša…
Panebože, já na to úplně zapomněla, to už je tolik?!
Mončo, Dádo, kde jste…?
KNEDLÍKY JEDOU !!!!

A už mi sandály o ostré kamínky bolavě pleskaj do chodidel, dus, dus, pozor, bahýnko, a po silnici… Je to dobrý, teprv hučí od pily, teď je tak na mostíku přes Javornici, pak svoje plechové modrobílé tělo přehoupne přes rozhraní krajů a okresů, nahoru ne, to by bylo na Chříč, šup dolů, k mostu, na most, drkocá po kostkách, ale to já už sedím na železném zábradlíčku mezi kamennými patníky, do zad mi píchají propletené větývky ostružin, ledabyle prohrabuju nazrzlou ofinu, když pan šofér – pffsss – otevře dveře, já nastoupím a on zpoza nízkých nažloutlých dvířek vytáhne – babiččinu hnědou tašku – s knedlíky!

Tak kterápak je chtěla? Máma? Teta? A jsou kynuté? Bramborové? Co to vlastně bude k obědu? Nebyly by tam třeba radši koláče…? Ale snad tam jistojistě budou peprmintky v čokoládě…
A to už běží i Dáda, počká při kraji silnice v ohromných sluníčkových pampeliškách, musí dát pozor, když jede autobus v téhle zatáčce, á už se vyloupla, už vidím modré tepláky a bílou silonovou polokošilku s drobnými červenými deštníčky…
„Tak co? Nekoukala jsi? Jsou tam peprmintky? Že jsou, viď…"
Dádiny jasně modré oči svítí z opáleného obličeje, vlásky jsem jí trochu přistřihla, jsou teď úplně vyšisované, krásně blonďaté, a už loví v postranní kapse oné dámské kabely se dvěma kolečky coby ozdobou zvenčí…
„To víš, že jsou," cuknu jí s kabelou, culím se, ale peprmintky mám dávno schované v druhé ruce za zády. A to ať se na chalupě všichni zblázní, žeju, peprmintky jsou naše. Už třeba jen za to, že sem pro ty náklady vždycky letíme. Někdy jsou to tašky i dvě, vláčíme je pěšinou zpátky k chalupě a hospodyňky si přebírají svoje zakázky. A my – my si rozložíme peprmintky na stůl, rozpočítáme, lichou ukusujeme spravedlivými kousky, pak vyrovnáme čokoládové bochánky před sebe jako dvě barikády a pak, pak je stejně jedna druhé ukazováčkem přes stůl se smíchem a pištěním kradláčujeme.

Naše zlatá bebí. Knedlíky jedou z Rakovníka. Babička je udělala hned ráno, pečlivě naskládala do tašky, znám její způsob pečlivého skládání do tašky, občas jdou z něho na mě mrákoty, ale vše má své místo, aby nepadlo, nezmáčklo, nevysypalo se. A kdyby se jó něco nedařilo, babička udělá z papíru zvláštní krabičku. Vydá se s taškou na autobusové nádraží, poprosí šoféra…
No jo, bebí… Co by pro tebe neudělal, viď… U pěšinky ti zastavuje, abys to měla blíž, chm chmm, určitě se mu líbíš – zlobíme babičku a ona se opravdu čertí – Holky, nechte toho, nebo vám příště peprmintky nepřijedou…

Ale bebí, bebí… peprmintky jsou eňo ňůňo, ale prosím tě, hlavně přijeď ty. A děda ať taky přijede… Zase jsem to já a Dáda, kdo se s babičkou loučí pod jablůňkou u silnice na autobusové zastávce v Kalinově Vsi.
„Babi, prosím tě, ještě jednou, ukaž nám ještě jednou to s těma rukama, ať to nezapomeneme, když tu nebudeš."
Už držíme babičce tašku, ona zahákne malíčky do sebe a předvede – Pumpovaly dvě panenky, rozlámaly pumpu, pan domácí kouká z okna – spravte nám tu pumpu…
Autobus zahučí v první zatáčce od Podmokel, přes den ho ovšem slyší jen ty nejcitlivější uši, pak pod Zvíkovcem, to trempové popadnou usárny opřené o zelenou plechovou čekárnu za popruh, slušně pustí všechny nastupující, bebí se pozdraví se šoférem, my ještě na ni do okna uděláme obličejíky, zamáváme …

Ploužíme se do kopce k chalupě, nějak pusto a prázdno je tu najednou. Babička nám tak zvláštně voní, hezky, vším, co ji obklopuje, provází… Vlněným svetříkem, jablkovýma koláčema, rajskou s paprikama, peprmintkama v čokoládě…
No jo, no, nebude nás nahánět na nádobí a na zametání verandy a na vytření kuchyně – Hezky i do uliček zajeď, nejen náměstí potřebuje uklidit, hezky do uliček…, – ale ta její vůně – rajská s knedlíkama, koláče, peprmintky v čokoládě, a vůbec všechno, co ji provází a obklopuje, tak, sakra, to nám teď právě za řekou v serpentýnových kopcích modrobílá ešelka odváží…