Jména obou protagonistů sice znějí poněkud cizokrajně, ale ruský původ má pouze starší Maxim Averkiev, zatímco Miroslav Domanja, ten je celý náš. Narodil se roku 1989 v Rakovníku a přišel vlastně zahrát babičce, rodičům, kamarádům, známým a taky svým učitelům. S chutí hrál a s úsměvem seznámil přítomné s programem.

Začínal v šesti letech u paní učitelky Chudobové, druhým rokem u paní učitelky Radkovičové a od třetího ročníku u Petra Soukupa. Dokončil gymnázium a vrhl se na muziku na plzeňské konzervatoři. Je členem Rakovnického komorního orchestru a Kladenského symfonického orchestru a s evropským studentským orchestrem The Young Soundforum of Central Europe konceroval v Polsku, Německu a pochopitelně po České republice.

Maxim Averkiev studoval na Veřejné hudební škole v Moskvě, na prestižní hudební college v Kemerovu a ještě na Konzervatoři P. I. Čajkovského v Moskvě, kde si po absolutoriu ještě přidá tříletý postgraduál. V současnosti vyučuje na Plzeňské konzervatoři a je žádaným korepetitorem.

Koncert započal Miroslav Domanja Preludiem z Bachovy Sonáty č. 3 v C-dur, společně pak oba umělci přednesli Sammartiniho Sonátu G-dur, melodické a technicky nelehké variace na Mozartovo téma z Dona Giovanniho od Franze Danzla, „Vocalise“ Sergeje Rachmaninova a virtuózní Brahmsovu Sonátu e-moll.

Přidávalo se, gratulovalo, padla i nejedna přátelská pusa.

Učitelka Marie Koudelková se svěřila: „Mirek, to vám byl takový tichý, nenápadný kluk, a teď tohle! Jsem nadšená a skoro celý koncert jsem proslzela.“

Autor: Ivo Mička