Jakmile se ale všichni sešli, rádio utichlo, májovníci se přenesli o několik desítek let zpět, aby perfektně vystřihli tradiční tanec Česká beseda. Letos se to povedlo v úctyhodném počtu. Tančily čtyři kolony, to je celkem třicet dva tanečníků.

„Čí jsou máje? Naše. Kdo je stavěl? My!“ neslo se v sobotu odpoledne celou vesnicí. Průvod krojovaných májovníků nešel přehlédnout. Uprostřed průvodu nesli chlapci májku, velkou, pentlemi ozdobenou břízku. Děvčata přidržovala dlouhé konce pentlí, které visely z májky. V průvodu nesměli samozřejmě chybět muzikanti. Ti se vezli na voze taženém koňmi. Za nimi šli diváci a hodně z nich s nostalgií vzpomínalo na svá „májovnická“ léta.

Tanec

U každého domu ozdobeného májkou (tady totiž bydlí svobodná dívka) průvod zastavil. Májovníci vešli do domu, pozvali jeho obyvatele na večerní zábavu, dostali malé občerstvení a hlavně jeden z nich vyvedl dívku ven a společně si na lidovou notu zatančili pod májkou, v kruhu ostatních májovníků. Za takový taneček musel otec děvčete samozřejmě patřičně zaplatit.

Starosta Miloslav Dvořák zavzpomínal na svá májovnická léta: „To dříve, ještě tak v šedesátých letech, se tátové předháněli, kdo zaplatí za dceru více. Byli tady takoví furianti, asi pět chlapů, a ti se právě trumfovali. Sledovali a vyzvídali, kdo kolik dal a vyšponovali sumu i na pět set korun!“ Ta dívka, za kterou otec zaplatil nejvíce, a to platí i dnes, dostala na zábavě věneček a tančila sólo. Druhá a třetí dívka dostaly kytičku.

Průvod

Veselý průvod se přesunoval od májky k májce. S přibývajícím počtem zastavení rostlo i bujaré veselí. Právo tančit pod májkou mají kromě svobodných děvčat ještě významní lidé v obci. Průvod se proto zastavil i u domu pana starosty, kde místo břízky stojí ozdobený smrček. Májovníci nakonec došli až před krále, vysoký štíhlý smrk s věncem, ozdobený mašlemi.

„Tady ve vsi jsme museli mít vždy nejvyššího krále,“ vybavuje si opět starosta Dvořák. „Předháněli jsme se s vedlejšími vesnicemi. Jeden rok jsme ho přivezli až napočtvrté. Prvnímu prasknul kmen už v lese. Druhého jsme naložili, ten prasknul v zátočině před vsí. Třetího jsme stavěli před hospodou u Konopásků, ještě tyčemi a žebříkem. Moc pršelo, král klouzal a spadl mezi nás. Ještě že to nikoho nezabilo. Samozřejmě prasknul. V půl osmé večer se jelo pro dalšího, ten byl nejvyšší. Taky ho proto nikdy nikdo neukradl. To my jsme tady kolikrát měli tři, čtyři krále z okolí.“

Přípravy

U krále podle tradice zatancovali májovníci Českou besedu. Letos se sešly úctyhodné čtyři kolony, to znamená třicet dva lidí. Staročeské máje jsou vůbec náročný podnik. S přípravami se začíná nejméně dva měsíce dopředu. Je třeba dát dohromady lidi, nacvičit besedu. Připravit kroje. V pátek, těsně před Máji, chlapci i chlapi vyrazili do lesa pro krále a břízky. Tentokrát ho vezli z Belšanky. Král se musí odkornit, ozdobit pentlemi a dobře postavit. Dnes si v Lužné berou na pomoc jeřáb. Břízky se také zdobí pentlemi.

V noci na sobotu chlapci nejen roznášeli děvčatům břízky, ale hlavně hlídali krále. Odpoledne májovníky čekal průvod po celé vsi. Museli se šetřit na závěrečnou Českou besedu a na taneční zábavu, kde tancovali až do ranních hodin. „Jsme rádi, že se mladí dali dohromady. Vždy je jako obec podporujeme,“ řekl starosta Dvořák.

Historie

V Lužné se Máje slavily již v 19. století. Současná podoba se ustálila na počátku 20. století. Mezi světovými válkami je pořádaly nejrůznější spolky, nejčastěji Sokolové. Tenkrát je doprovázely tradiční postavy: Kecal a Družba. Na návsi u krále se předváděly také národopisné scény a tance, mezi nimi i Česká beseda. Po druhé světové válce pořádal Máje Svaz české mládeže, od sedmdesátých let Socialistický svaz mládeže. Vždy májovníci tančili Českou besedu, v padesátých letech jednou dokonce Moravskou. Po roce 89 nastala krátká odmlka, ale od poloviny let devadesátých se Máje každoročně pořádají.

Zpočátku měla děvčata kroje z domácích zásob. Byly různorodé, kyjovský, podlužácký nebo plzeňský. Proto na konci devadesátých let nechala obec ušít jednotné jednoduché kroje s červenou sukní, černou šněrovačkou a bílou halenkou. Chlapci chodí v černých kalhotech, vyšívaných baráčnických košilích a černých botách. Dříve chodili v rajtkách a vysokých botách. Pouze jednou v padesátých letech chodila mládež v modrých svazáckých košilích, protože kroje prý byly přežitek. Nápad se tenkrát naštěstí neujal.