Svatovavřineckou pouť v Nezabudicích i letos ozdobil výjimečný hudební zážitek: koncert Hornického pěveckého sboru Kladno.
Já o pár desítek minut dříve neodolala lákavé možnosti rozhovoru s uměleckým vedoucím sboru. Je jím Roman Makarius a dozvídám se, že právě letos tomu bylo padesát let od té chvíle, kdy začal se sborem spolupracovat.

S jakými představami jste do spolupráce se sborem šel a do jaké míry se tyto představy podařilo zrealizovat?

Vlastně jsem tehdy ani žádné konkrétní představy neměl. Bylo to tak, že jsem před padesáti lety nastoupil jako horník na Důl Nosek a snažil jsem se někde uplatnit také jako muzikant, neboť muzika je moje celoživotní láska. Právě tehdy jsem si našel ve Stochově tento pěvecký sbor. Tedy tenkrát to byl spíše pěvecký kroužek nebo zájmová skupina lidí, kteří se snažili pěstovat sborový zpěv. Nicméně jsem se velice rád toho společku do sborového zpěvu nadšených lidiček ujal a pracuji s nimi dodnes. Výsledek je ten, že jsme se od počátečního zpěvu na schůzích dostali tvrdou prací až k dnešním úspěšným velkým koncertům. Procestovali jsme celou Evropu. Děláme pravidelné koncerty například v Kroměříži, v Praze či Kladně.

Nejprve k vám. Kdo vás přivedl k hudbě?

Od malička bylo v takzvaných „slušných“ rodinách dobrým zvykem věnovat se také hudbě. Tatínek trval na tom, abychom hráli na klavír, a tak jsem hrál na klavír. Nemusel jsem být k této aktivitě nijak zvlášť nucen. Hudba se mi zalíbila natolik, že jsem začal hrát i na další nástroje.

Můžete být konkrétnější?

Šel jsem do Příbrami na průmyslovku a tam jsem začal v Příbramské filharmonii hrát na lesní roh, na tympány. Stal jsem se druhým dirigentem a dokonce jsem založil studentský symfonický orchestr. Na vysoké škole jsem tři roky působil jako šéf dirigent vysokoškolského symfonického orchestru.

Můžete nám blíže představit váš sbor?

My jsme vlastně první sbor v České republice, který se osamostatnil. Nepatříme pod žádného zřizovatele. Přejmenovali jsme se na Hornický pěvecký sbor Kladno, protože nás i finančně podporují hornické organizace. Velice o nás dbají a my se zase snažíme propagovat hornictví jako takové. Zpívali jsme třeba v Polsku v hlubinném dole. To byl fantastický zážitek. Máme pětapadesát členů, právě tak akorát, abychom se vešli do autobusu. Jsme často na cestách, a to i v zahraničí. Teď jsme byli třeba na zájezdu v Maďarsku, příští rok organizujeme Německo a v dalším roce počítáme, že pojedeme do Rakouska.

Jak často zkoušíte a jak často se ve sboru mění tváře?

Jednou týdně, konkrétně v pondělí. Faktem je, že v určitém věku by starší zpěváci už měli odejít a také odcházejí z našich řad. Sbor musí zůstat mladý. Když se dnes podíváte na náš sbor, tak tam vidíte členy od sedmnácti let věku až maximálně do pětašedesáti let. Pak už totiž hlasivky nefungují tak, jak mají. A pak, kdyby starší neodešli, tak by nepřišli mladí.
Zavzpomínejte na nejúspěšnější koncerty, které sbor absolvoval za posledních pár let.
Je jich hodně. Těžko vybírat. Třeba za posledních dvacet let jsme měli tu čest zpívat s Eduardem Hakenem.
To byly nádherné koncerty stejně jako koncerty i s jinými sólisty Národního divadla či Státní opery, těch bych mohl jmenovat desítky. A prvního července jsme zpívali ve svatém Vítu. Polská republika zahajovala první rok předsednictví v Evropské unii a polský velvyslanec, se kterým se dobře znám, nás vyzval, zda bychom si tam při té příležitosti nezazpívali. Tak to byl opravdu ten nejkrásnější zážitek z poslední doby.

Chodí členové sboru na zkoušky poctivě?

Dle mého názoru chodí lajdácky, ale dle celostátních průměrů chodí velmi dobře. Já jsem často neurvalý, sprostý, nadávám, když nepřijdou na zkoušku. Důvod je ale zřejmý: to, co se nenaučí na zkoušce, to doma nebo jinde nedoženou. Všechny skladby zpíváme zpaměti. Musí je „do sebe“ zažít, aby se pak mohli při zkouškách a koncertech už soustředit jen na dirigenta. Na precizní přednes, souzvuk, do kterého dají vše. Ale pokud luští noty a slova, neumí to, tak nikdy nemohou udělat plnohodnotný umělecký přednes.

Váš repertoár je široký…

To ano. Národní písně, operní hudba. Český i zahraniční repertoár. Záběr je široký, nevyhýbáme se ani modernějším věcem, ale do úplné moderny nemůžeme jít. Tam si myslím, že na to nemáme.

Co pro vás muzika znamená?

Dnes je mi třiasedmdesát let. Když jsem začínal se sborem bylo mi třiadvacet let. Když se podívám zpětně na uplynulých padesát let, tak se na mém vztahu k muzice příliš nezměnilo. Zásadní změna je, že jsem o pětadvacet kilo těžší. Jinak nic.
Život bez ní bych už si nedovedl představit. Možná ji jednou budu dělat v poněkud skromnějších podmínkách, třeba jako varhaník v nějakém kostelíčku, ale pořád s muzikou budu žít, chodit na koncerty.

Kam za hudbou chodíte jako divák a posluchač dnes?

Na koncerty České filharmonie, na premiéry oper do divadel. Ze skladatelů mám rád romantiky, Dvořáka, Smetanu, Martinů.

Takže není problém pak získat ke spolupráci nějakého významného pěvce?

Není. Oni, myslím, s námi také spolupracují rádi. Jsou to vesměs přátelé, kamarádi. Fungujeme v jakési symbióze. My jsme samozřejmě amatéři a oni profesionálové, ale to, co my neumíme, to tam oni dodají a ten průměr, který nakonec během vystoupení vznikne, je vynikající.