Miková: Buď to vyjde, nebo budu po klubech zpívat jazz

Kdyby mi proto do schránky dorazilo její debutové album nazvané Tisíce tváří, patrně bych si ho dvakrát nespěchal ihned pustit. Jenže, Mikovou si ze zástupu hudebních nadějí vybral ostřílený producent a lovec talentů Jaroslav Topercer.

Muž, který blízce spolupracoval s Karlem Gottem a v minulosti byl jedním z důležitých lidí v zákulisí českého šoubyznysu, o ní tvrdí, že ho hned na první pohled zaujala. „Tak proč ne,“ říkám si. Třeba mám před sebou další Lucii Bílou a jednou budu vzpomínat, jak jsem dělal rozhovor s hvězdou, kterou v té době ještě skoro nikdo neznal. A třeba taky ne. Znáte to…

Zaslechl jsem, že když se řekne název písničky A Hard Day’s Night od Beatles, vybaví se vám před očima celý váš život…

Celý život zrovna ne, ale poslední dva roky určitě.

A co konkrétně?

Hlavně ty perné noci. Poslední dva roky je toho opravdu hodně. Hraju se svou kapelou, s kterou jsem nahrála debutovou desku, a ještě s dívčí kapelou Apples. Objíždíme republiku, Slovensko, Německo… Je to hodně koncertů, hodně nahrávání a hodně práce.

Jak tedy vypadá takový všední den zpěvačky? Dlouho do noci zpíváte, bavíte se… Pak vstáváte ve dvanáct a začínáte fungovat?

Asi tak nějak (směje se). Ve dvanáct vstanu, jedu na koncert, přípravy často zaberou skoro celý den. Hrajeme od osmi, od devíti. A protože máme kapelu, tak pak samozřejmě jenom neseberu mikrofon a nejdu, ale pomáhám s bicími a se vším. A ve dvě ráno jedem domů. Což je často třeba 200 kilometrů cesty. Takže do postele se skutečně dostanu někdy v pět, šest hodin ráno.

Pocházíte z Nového Města na Moravě. Je to pro vás stále domov?

Je a určitě ještě bude.

Takže nemáte to tak, že kam hodíte kufr, tam jste právě doma?

Rozhodně ne. Doma je pro mě jenom na Vysočině.

Kdy jste si poprvé řekla, že chcete být zpěvačkou?

Tatínek je muzikant, takže mě v pěti letech posadil ke klavíru. Chvíli jsem trpěla, protože mě moc nebavilo cvičit. Ale pak jsem si začala u toho broukat a někdy v deseti letech jsem začala zpívat, což už bylo jednodušší, protože se nemuselo tolik hodin denně cvičit jako na nástroj. Takže asi trochu rozhodla i lenost (směje se).

Prakticky od dětství jste zkoušela štěstí v různých soutěžích. Mladá píseň, Czechtalent, Rozjezdy pro hvězdy, později i Česko hledá SuperStar… Byla to vlastní iniciativa?

První soutěž, Mladá píseň Jihlava, byl tatínkův nápad. A tam se to celé rozjelo. Všimlo si mě pár manažerů a agentur. Do toho bráchu napadlo, že bych se mohla účastnit Rozjezdů pro hvězdy. Šla jsem na konkurz, a když jsem viděla tu obrovskou frontu, říkala jsem si, že to určitě nedopadne. Nakonec to dopadlo.

Kolik vám tehdy bylo?

Bylo mi šestnáct. Měla jsem tehdy strašnou trému. Když vystupuji dnes, už je to samozřejmě jiná.

Dá se říct, že vám tyto soutěže v kariéře pomohly?

Určitě. Kdyby jich nebylo, nevšimli by si mě lidé, kteří mě pak pomohli nasměrovat dál. A nejde jen o ty manažery a agentury, ale i o muzikanty, profesorku zpěvu… Díky tomu jsem se pak na konzervatoři mohla dostat ke zpívání i v zahraničí. Což skončilo kuriózním setkáním v jednom švýcarském baru, kde jsem potkala Jiřího Gondolána, který si mě všimnul a dal echo bratrovi Tondovi Gondolánovi, čímž jsem se zase obloukem dostala zpátky k nám a našla ty správné lidi.

Co pro vás znamená vaše první deska Tisíc tváří?

Je to důležitý okamžik. Věřím tomu, že všechno je cesta. Na desce jsme tvrdě pracovali přes dva roky a doufám, že mě to zase posune někam dál.

V titulní písni zpíváte, že láska má tisíc tváří… Jakou tvář byste chtěla v lásce najít? Takovou, s kterou strávíte zbytek života? Nebo vás přitahuje spíše nevázaný, „umělecký“ život?

Jsem klidnější typ, takže si představuji spíš lásku na celý život než věčné cestování s kufrem po hotelích.

Takže vás svobodný život single, který je dnes tolik v kurzu, nepřitahuje? Právě ve vaší branži mě to celkem překvapuje.

Samozřejmě, že člověka to svádí a určitou dobu asi baví žít tenhle rozlítaný život. Ale pak si uvědomíte, že si nikde nevytvoříte pořádné zázemí. Že chcete mít svůj domov. Chtěla jsem mít trochu víc klid, i když to se teď zase tak úplně nedaří (směje se).

Jakto?

Jednoduše, se to všechno seběhlo. Byla jsem zrovna ve Švýcarsku a v období, kdy jsem přemýšlela, co bude dál, když si mě našly holky z kapely Apples a napsaly mi mail, jestli to s nimi nechci zkusit. Přemýšlela jsem o tom, že bych se vrátila, dodělala svoji desku, která byla už hodně dlouho roztočená, a živila se tím, že bych hrála s dívčí kapelou. Myslela jsem si, že to bude klidné. Sem tam zazpívám a přivydělám si. Ale stal se z toho zase jeden velký kolotoč.

Nicméně, můžete říct, že se živíte hudbou?

V tuto chvíli ano. Díky tomu, že hodně hrajeme, třeba v září jsme měli 17 koncertů, tak je to možné.

Konkurence je ovšem obrovská. Právě talentové soutěže typu Česko hledá SuperStar každý rok uvrhnou na scénu řadu talentů. Co chcete udělat pro to, abyste se vymanila z davu?

Vím, že musím vydržet. Mít svůj názor a jít si za svým. Nenechat se vykolejit.

Otázka pro producenta. V čem je podle vás Zuzana lepší než „průměrná česká zpěvačka“?

Jaroslav Topercer: Umí hrát na nějaký nástroj, není to jen o tom, že přijde a zazpívá, ještě, jak se občas stává, falešně. Zuzana zpívá velmi dobře, také se velmi dobře pohybuje a publikum se má na co kouknout. Navíc, není to jen interpretka. Když jsem s ní začal spolupracovat, měla už rozdělanou desku v angličtině, a byl to velmi slibný materiál.

Deska je nicméně nakonec v češtině a texty psali oslovení spolupracovníci. Proč?

Původně jsem chtěla vydat anglicky zpívanou nahrávku. Pan producent (ukazuje na vedle sedícího Jaroslava Topercera) mi nabídl, že ji vydá. Ale pod podmínkou, že bude v češtině. Takže se to skoro celé přepisovalo. A na české texty už jsem si netroufla, radši jsem to přenechala zkušenějším.

Proč jste trval na tom, že Zuzana má vydat desku v češtině?

Jaroslav Topercer: S anglicky zpívanou deskou v Česku zatím skoro nikdo neměl velký úspěch. Jeden singl Dana Bárty hrála rádia, jsou tady Support Lesbiens, a to je tak vše.

Tahle otázka bude znít jako klišé, přesto si ji neodpustím. Máte nějaký hudební vzor?

Samozřejmě, každý by měl nějaký vzor mít.

Třeba Václav Klaus na dotaz, zda má nějaký vzor, říká, že nemůže odpovědět. Že je mu to bytostně naprosto, naprosto cizí.

Někomu možná stačí se podívat do zrcadla (směje se). Ale já mám vzorů hodně. Vždycky jsem měla ráda Michaela Jacksona, ale líbí se mi také třeba tvrdší kapely jako Guano Apes, Iron Maiden, Whitesnake…

Co vám vlastně porota řekla, když jste se před lety účastnila Česko hledá SuperStar?

Že to sice bylo dobré, ale konkurence je velká a je to hodně našláplé… Tenkrát jsem z toho byla hodně zklamaná, protože jsem byla zvyklá, že když se někde hlásím, minimálně skončím druhá nebo třetí (směje se).

Zapochybovala jste tehdy o tom, jestli skutečně máte talent?

Nebylo to až tak horké, ale myslím, že když se podobné soutěže účastní někdo, komu je třeba 15 let, může ho to hodně ovlivnit a někdy to člověku i ublíží. Pokud by mně v 15 letech někdo řekl podobné věci, jako občas slyším, tvrdil mi, že to nemá smysl a že se na to mám vykašlat, dost možná bych se na to skutečně vykašlala. Ale vracíme se k tomu, že všechno je cesta a pokud vás někdo zraní, občas vás to zase posílí…

Takže i cesta může být cíl?

Asi ano. A doufám, že najdu tu správnou. Člověk pořád hledá.

Přiznala jste mi, že by vás bavilo dělat funky nebo jazz. Od vaší první, typicky poprockové desky, je ale k těmto žánrům hodně daleko…

Bohužel, pokud se chcete u nás živit hudbou, musíte dělat hudbu, která se hraje. A to je pop nebo rock. Nic moc jiného jsem u nás neslyšela. Snažili jsme se proto na první desce tak trochu přizpůsobit.

Nicméně, rádia vás stejně zatím moc nehrají.

To máte pravdu, i když třeba u nás na Vysočině mi spoustu lidí říkalo, že nás v rádiích slyší. Doufám zkrátka, že se to povede. Věřím tomu, jinak bych to nedělala. A když ne, vrátím se do klubu a budu zpívat jazz.