Milan Kounovský: Snažím se o to, aby se v mých obrázcích člověk poznal

Chtěl jste být vždycky karikaturistou? Už odmala Vás to přece táhlo k výtvarnu…
Že bych jako dítě chodil a říkal: Nebudu popelář, nebudu kosmonaut, budu karikaturista, to ne (smích). V té době jsem vůbec nevěděl, co to slovo znamená. Ale umělecké sklony jsem měl, to je pravda. Už odmala jsem si pořád kreslil. A tak jsem v první, nebo druhé třídě začal chodit do rakovnické lidušky, k akademickému malíři Vladimíru Váchovi.

Dědí se u vás v rodině umělecké geny?
Mám pětiletého vnoučka Matyáška, což je věk, ve kterém jsem já už nějak výtvarně tvořil. A mrzí mě, že on ty umělecké geny asi bohužel nezdědil. Ale baví ho, když kreslíme spolu. Sedí mi na klíně, držím mu ruku a vedu ho po papíře. Pak si připadá, že to kreslí on, a to nás oba moc baví. Syn Lukáš také ze začátku chodil na výtvarku, ale pak ho to přestalo bavit a kreslení vyměnil za sport. A já jsem byl koneckonců taky takový. Přiznávám, že v ateliéru Váchy mě to zrovna moc nebavilo…

Proč?
Chodily jsme tam děti v rozmezí šesti až patnácti let. Když měl Vácha tvůrčí chvilku, ukázal nám skleničku se slovy: „Koukni, těch barev!" My jsme to samozřejmě nedokázaly ocenit. Možná mě v té době od tvorby i trochu odradil. Chodil jsem pak domů, vymluvil se na to, že výuka odpadla, a šel hrát radši fotbal. A asi po pěti letech jsem skončil úplně. To mi bylo asi jedenáct let.

Studenti se bouří proti vedení školy

Co Vás v té době ještě bavilo kromě fotbalu?
Třeba auta. Začal jsem si tehdy kreslit i autíčka, jejich návrhy. A později jsem se vyučil automechanikem. Ve škole jsem pak kreslil taky spolužáky při sportu. Tam už to spělo k tomu, co dělám dnes. Ale pravidelně kreslit jsem začal až po revoluci.

Takže v té době začala vaše kariéra?
Ano. V Rakovníku se tehdy začalo vydávat Rakofórum, ve kterém se angažoval i můj soused Jarda Ryšavý. Začal jsem pro ně kreslit a tím, jak se po revoluci začaly najednou dít všechny ty společenské změny, se otevřela řada možností. Mohlo se kreslit kdeco, ale také všichni začali tvořit téměř to samé, všichni to zkoušeli s politickými vtipy. Novinář Jan Petránek z Lidovek mě tehdy navedl, ať toho nechám a začnu kreslit karikatury Havla, že by se mu to mohlo líbit. V té době jsem také z nadšení vstoupil do České unie karikaturistů (ČUK), ale kariérně mi to žádný velký posun nepřineslo.

Tehdy jste se ale kreslením ještě neživil, je to tak?
To je pravda, pracoval jsem v Šamotce (závod Rako na výrobu dlaždic a obkladaček v Rakovníku, dnes již zavřený, pozn. red.). Kreslení tehdy představovalo jen dobrý přivýdělek. Dodnes si pamatuji to nadšení, když mi přišel první honorář za obrázek. Pak už se to ale rozběhlo a já nestíhal kreslit. Snažil jsem se tvořit pořád, třeba i o víkendech. Dnes jsem už asi patnáct let na volné noze a kreslení mě živí. A naštěstí také pořád dost baví.

Místo truhlíků v oknech budou letos radnici zdobit květinové věže

To zní poměrně snadně, ale opak je asi pravdou. Je to těžké?
Kamarádi mi často říkají, že se mám, protože jsem pánem svého času. Sice mají pravdu, ale při tom se musím starat sám o sebe, shánět si zakázky. Pro mě, jako pro karikaturistu na volné noze, je ideální mít určitou pravidelnost. Takže proto jsem přispíval třeba osm let do Blesku, deset let do Sportu a tak. Ale taky jsem neměl dovolenou. Kreslit jsem musel třeba i na chalupě. Před třemi lety jsem si ale dovolil na dovolenou odjet a od té doby si každý rok vyrážím odpočinout.

Na dovolených nekreslíte?
Normálně moc ne. Ale hned na té první se mi stala taková zajímavá věc. Letěli jsme s kamarádem do Tuniska zrovna v době, kdy se tam den předtím stal atentát v letovisku Sousse. Na svůj profil na Facebooku jsem začal psát o tom, co se kolem nás děje, jak nás hlídali vojáci se samopaly na pláži a podobně. Najednou mi začali volat novináři, ať na místě udělám živý rozhovor. Tak jsem se dostal do Televizních zpráv i do Blesku. Taky jsem o situaci nakreslil obrázek, který vyšel v E15. Báli jsme se ho ale mít v té chvíli u sebe, takže jsme ho nakonec spálili.

Neláká vás na chvíli si od karikatur odpočinout a kreslit třeba něco jiného?
Zkoušel jsem třeba i jiný styl a kreslil krajinky, to mě bavilo. Ale dělám to už 27 let, za tu dobu mám svoji techniku, kterou neměním. Lidé po mě chtěli třeba rychlokresby, ale musel jsem jim říkat, že takhle nepracuji. Kreslím podle obrázku, fotky nebo předlohy v počítači a trvá mi to tak dvě až tři hodiny. To není rychlokresba, neumím je.

"Když si představím, že jsem měl před lety doma velkou bednu a v ní uložené výstřižky z novin všech osobností, které bych mohl kreslit a srovnám to s dnešním vyhledáváním na internetu, tak je to až směšné."

Jak tedy vypadají karikatury od MK?
Musí mít vždycky nějaký scénář, dané téma. Snažím se o to, aby se v mých obrázcích člověk poznal. Prvorepublikové karikatury takové byly, lidé si v nich byli podobní. A to je to, co dodržuji i já. Proto pan Petránek o mých karikaturách říkal, že jsou milosrdné.

Je složitější dělat karikatury dnes než v minulosti? Devadesátá léta přece jen měla svá úskalí, už jen kvůli technice, kterou dnes považujeme za samozřejmou…
Je pravda, že tehdy jsem posílal perokresby do redakce faxem. Předtím jsem je musel kopírovat na jiný druh papíru, sušit fénem… Navíc žádný e-mail nebyl. Do redakce šly obrázky čtyři dny, aby pátý den mohly vyjít. Řada z nich se takhle ztratila. Dnes můžu někoho kreslit, přitom se s ním bavit po telefonu a rovnou mu poslat návrh toho, co jsem si zatím načrtnul. Když si představím, že jsem měl před lety doma velkou bednu a v ní uložené výstřižky z novin všech osobností, které bych mohl kreslit a srovnám to s dnešním vyhledáváním na internetu, tak je to až směšné.

Dostávají se k Vám ohlasy od těch, které nakreslíte? Máte zpětnou vazbu?
Většinou ve velké míře. Říkají mi, že jsou z obrázků nadšení. Také se stává, že jakmile má karikaturu jeden z rodiny, ostatní příbuzní ji chtějí taky. Kreslím i hodně opravdu známých lidí, třeba Bruce Willise a jeho ženu. K tomu jsem se vlastně dostal přes Karla Vágnera mladšího a Simonu Krainovou. Tu jsem kreslil taky. Dokonce myslím, že na moji karikaturu Karel Vágner Simonu sbalil (smích).

Karikaturista vystavuje v Novém Strašecí

Co výstavy, kde lidé mohou Vaše kresby vidět?
Teď je aktuální výstava v Galerii Viktora Olivy v Novém Strašecí, kde mám asi 200 obrázků. Když jsem tam přišel poprvé, byly tam právě Olivovy krásné obrázky i některé jeho karikatury. Z legrace jsem říkal, že tam vystavovat nechci, protože se lidé budou chtít dívat radši na jeho tvorbu. Výstava je ale zdarma a až do 2. září, takže když lidé pojedou náhodou okolo, mohou se tam zastavit a podívat se. A s Rakovníkem mám takovou tradici. Vždycky po pěti letech tu ke svým kulatým narozeninám pořádám novou výstavu. Takže další bude příští rok v létě, to mi bude 55.

Na konec mě zajímá, proč nosíte brýle na čele. Jde o image umělce?
Protože je všude zapomínám. Dokonce jsem si je minulý rok na Kongresu karikaturistů v Moskvě rozsedl, takže když jsem si vybíral nové, posuzoval jsem je také podle toho, jestli mi dobře drží na čele. Navíc už mám takový naučený grif, že stačí pohyb hlavou, brýle mi sklouznou před oči a můžu začít pracovat. Ale je pravda, že už mi lidé začali říkat, že se s těmi brýlemi opičím po Jiřím Bartoškovi (smích).