S nápadem na právě tento muzikál podle filmu Oldřicha Lipského přišla učitelka Adéla Hauptmannová. „A na konci loňského školního roku jsme si řekli, že do toho půjdeme. Scénář dělala kolegyně Jiřka Krtičková postupně a od října se začalo zkoušet. Jednotlivé sekce zvlášť," popsala učitelka Martina Polanová, která spolu s kolegou Leošem Janouškem měla na starost hudební sekci.

V ZUŠce tak vzniklo u této příležitosti nové hudební seskupení Brtníci. Nových aranžmá písní, tak aby se dětem dobře hrály a zpívaly, se chopil právě Leoš Janoušek.

Zvládnout organizačně i umělecky 134 dětí je velká fuška, ale všem učitelům i pracovníkům rakovnického Kulturního centra se to podařilo. A dokonce s velkým úspěchem. „Film Ať žijí duchové je naprosto úžasný a má tu výhodu, že se líbí i dnešním dětem. Hodně určitě dělá i hudba a texty pánů Svěráka a Uhlíř," dodala Martina Polanová. Na vydařených kulisách představení se podíleli dva pedagogové z výtvarného oboru: Eva Pelcová a David Suchopárek. Vyráběl je truhlář Petr Rédl a švadlena Jana Kounovská.

Adéla Hauptmannová, učitelka tanečního oboru, který je zde zastoupen všemi jeho žáky, dodala: „Všichni, dospělí i děti, jsme byli šťastni z tak velkého úspěchu. Děti na pódiu při závěrečném potlesku jen zářily a volaly na sebe: Podívej, publikum vstává!" A Martina Polanová ještě doplnila malou vzpomínku: „Jedna maminka mi později napsala: Co to s nimi děláte! Holky roní slzy štěstí, jak včerejší kroupy!"
Ke konci června má muzikál v Tylově divadle reprízu. Už nyní je ale beznadějně vyprodáno.

O rozhovor k úspěšné premiéře muzikálu Ať žijí duchové na prknech Tylova divadla v Rakovníku jsme požádali učitelku, herečku a režisérku Jiřinu Krtičkovou.

Jaký klíč jste zvolila k výběru do hlavních rolí muzikálu, neboť někteří své úlohy zvládli opravdu bravurně…
Nevím, jestli existuje nějaký klíč, ale já jsem si zkrátka vypsala všechny role, které jsou ve filmu, a k nim jsem si napsala tři až pět různých jmen, všechny takto zapsané žáky jsem oslovila a pozvala je na první zkoušku. Během zkoušení už se obsazení jednotlivých rolí samo vykrystalizovalo. Snažila jsem se, aby každá role měla alternaci. Část žáků/absolventů během zkoušení odpadla, protože časová náročnost na zkoušky byla větší, než odpovídalo jejich možnostem, dokonce i v posledním měsíci před premiérou jsme museli s obsazením ještě hýbat. Nakonec zůstala už neměnná parta menších, větších i dospělých herců, kteří se o role podělili. Nerozlišuji hlavní a vedlejší role, každá postava má v příběhu své nezastupitelné místo. Scénář vznikal postupně během zkoušení, takže už jsem věděla, pro jakého konkrétního člověka repliky píši, a snažila jsem se dělit text mezi postavy rovným dílem.

Zaslechla jsem, že každý obor měl své zkoušky během roku zvlášť. Bylo pak hodně těžké dát při závěrečných zkouškách v divadle představení dohromady?
Ano. Úplně všichni jsme se sešli až při zkoušení v Tylově divadle až tři dny před premiérou. Představu jsme ale měli jasnou, protože učitelé tanečního a hudebního oboru, Adélka Hauptmannová, Leoš Janoušek a Martina Polanová, na herecké zkoušky chodili a potom podle potřeby docházeli někteří žáci literárně-dramatického oboru na zkoušky tanečních choreografií nebo na zkoušky zpěvu a tak podobně. Nejtěžší bylo udržet klid mezi žáky, kteří zrovna nebyli na jevišti, tak to alespoň vnímám já. Účinkující se jistě potýkali s velikou únavou a s udržením pozornosti a stoprocentního nasazení, které práce vyžadovala. Myslím, že to pro ně byla velká škola.

Zaskočilo vás nebo vaše malé herce něco během zkoušení nebo dokonce premiéry, ať už příjemně nebo nepříjemně?
Když nastane problém, snažím se rychle najít řešení. Když řešení nenajdu, tak se s tím smířím a víc se tím netrápím. Nemá smysl ztrácet energii a čas hledáním řešení, která možná ani neexistují. Pár nepříjemných chvil jsem asi zažila, ale na ty jsem rychle zapomněla. Příjemně mě překvapila velká trpělivost a tolerance techniků – Gumových medvídků Vládi Boušky a Martina Korfa, domovníků a dalších zaměstnanců Kulturního centra Rakovník, a podpora ze strany většiny rodičů.

Vycházeli jste ze stejnojmenného filmu. Byly nějaké pasáže, herecké party, které jste museli upravit, pozměnit?
Samozřejmě, filmový scénář byl jen jistým vodítkem, pevným základem, o který jsem se při tvorbě divadelního scénáře opírala. Určité pasáže musely zůstat v textu v přesném znění, protože už jsou natolik zažité, že by sebemenší změnu diváci vnímali jako chybu.

Dětem publikum tleskalo vestoje. Co na to říkaly a co na to říkáte vy?
Už při zkoušení nám bylo jasné, že půjde o silný emotivní zážitek. Emoce opravdu létaly na všechny strany. Navíc v jevišti seděli ti nejbližší, kteří se vlastně také velkou měrou zasloužili o dotažení celoročního snažení ke zdárnému konci. Jednalo se například o dovážení dětí na zkoušky, přizpůsobování rodinného programu našim zkouškám, zásobování jídlem a pitím, prožívání úspěchů i neúspěchů, vyčerpání, zvládání trémy a stresu. O to silněji na tyto diváky představení působilo. Když se potom publikum zvedlo a tleskalo vestoje, nikoho to vlastně nepřekvapilo. Všichni to cítili stejně.