Středa, 13. červen 2012, sedmá hodina večerní. Mohlo by se zdát, že ani datum ani den nebyly pro hudební sešlost vybrány zrovna nejvhodněji. Ovšem to by hlavním aktérem nesměl být místní orchestr věčně mladých muzikantů, který přišel zahrát svému neméně mladému publiku. Že nikdo v pubertálním věku s platnou vstupenkou v ruce nebyl onoho dne a v onu hodinu v okolí Kulturního centra v Rakovníku spatřen? Omyl… To pouze náhodní chodci, kteří snad měli pocit, že vidí vcházet lehce přihrbené důchodce s vráskami na tváři a některé dokonce s berlemi a o holích, by si měli dát vyšetřit svůj zrak.

„Jeden papež v Římě, jeden Merkur v Rakovníku" (pivovar našeho okresního města nechť protentokráte laskavě promine latinskou parafrázi z dávných časů). Jak dlouho je hlava církve spojena s Římem, to nechme historikům. My všichni, kteří jsme čile, rádi a v dobré náladě dorazili na vzpomínkový koncert Merkuru do Kulturního centra, víme, že tato nestárnoucí kapela, jež v příštím roce oslaví své šedesátiny, neodmyslitelně patří k našemu městu. A bude jen dobře, když k němu bude patřit i nadále.

Dvanáct je apoštolů. Dvanáct bylo rozhněvaných mužů v porotě, jež dlouho a komplikovaně rozhodovala o vině a nevině ve stejnojmenné hře Reginalda Rose. I tady v Rakovníku mělo být merkuráckých „kluků" v onen červnový podvečer dvanáct. Plus „děvče" jako bonus.

Jeden hráč mezi všemi těmi kluky však chyběl. Trumpeťák Ivo Mička. Svůj muzikantský, ale především životní part dohrál předčasně a neodvolatelně v dubnu tohoto roku. Milý Ivo, tvůj dech mezi dechy chyběl, ale ozvěna tónů tvé trubky jako by byla stále s námi všemi.

Městu Rakovníku je sedm set šedesát let. A není to na něm nijak zvlášť vidět. Má se, při vší kritice, čím pochlubit, má svá tajemná zákoutí, své kouzlo. Žije svým životem, tu a tam, pravda, podlehne některému neduhu, něco se podaří lépe, něco se nepodaří vůbec. Ale jak známo, nikdo není dokonalý. Ani města ne. Zvláště, pokud je řídí lidé. Také orchestr Merkur se má čím pochlubit, má svou bohatou historii, své kouzlo. Nepochybně i on prošel jistými neduhy, něco se podařilo lépe, něco možná i nevyšlo. Vždyť i orchestr tvoří jen omylní lidé, na nichž, stejně jako na posluchačích, pracuje čas. Těm dvanácti aktérům na jevišti, sečteno a podtrženo, bylo dohromady vskutku jen stěží uvěřitelných osm set dvacet let.

Kdo by však při návratu do svého mládí hledal nějaké chyby? V tu středu také nám v hledišti bylo opět našich bezstarostných „-náct", znovu jsme ve vzpomínkách popíjeli svá první piva či první červené, znovu jsme nechali na parketu projevit energii svého mládí, znovu jsme tleskáním vyžadovali opakování starých dobrých rakenrolů…

Pánové i dáma orchestru Merkur nám jich připomněli celou řadu. Byly to příjemné dvě hodiny. Možná chybělo jen jediné – aby na posledních deset či dvacet minut byly společnými silami vnuků a vnuček /jak účinkujících, tak diváků/ odstraněny židle ze zcela zaplněného sálu, abychom my, věčně mladí příznivci našeho orchestru mohli odložit hole i berle, rozhýbat své ztuhlé klouby a znovu se roztančit za doprovodu kláves, kytar, bicích a dechové sekce, v rytmu „vypalovaček" kmenové zpěvačky Bohunky Týčové, kapelmajstra Pepy Černíka, Jirky „Pokluse" Šulce a „rakovnického Elvise" Jiřího Rölla. K dokonalé iluzi u posledního jmenovaného chyběl snad jen o něco širší pásek u kalhot a namísto košile v barvě zelené barevně vyšívaná či zlatá – s dvěma knoflíčky rozepnutými směrem dolů navíc.

Orchestr Merkur oslaví příští rok své šedesátiny. V tomto věku muži mívali nárok na důchod. Nová doba posunula hranici odchodu do výslužby o dalších pár let, a je více než pravděpodobné, že časem budou důchody zrušeny úplně. Věřme, že merkuráci půjdou s touto, ač nelehkou, dobou, a do žádné muzikantské penze nám nikdy neodejdou…

AUTOR: KARLA KRÁTKÁ