Výstava akademického malíře Otakara Synáčka (1931 – 2005) přináší do podzimního rakovnického výstavnictví pohodu, něco, co už dlouho chybělo a po čem oko i duše diváka, aniž to kolikrát tuší, podvědomě žízní. Jako by po moderním kvartetu soudobého skladatele zazněl Mozart nebo Smetana a dal člověku možnost prožít, potěšit se, nabrat dech a jistotu – tak tomu rozumím, tohle jsou barvy a malování mého srdce.
O úvod k výstavě se tentokrát po dvou barokních tancích v provedení fléten Jitky Kostkanové a Barbory Polánkové, violoncella Matouše Hejduka a klavíru Radky Drexlerové, učitelek a žáků rakovnické LŠU, ujali hned dva výtvarníci – ředitel Rabasovy galerie akademický malíř Václav Zoubek a Synáčkův umělecký souputník akademický sochař Josef Klimeš.
„Jsem třicetiletým obdivovatelem malování Otakara Synáčka,“ vyznal se Václav Zoubek ze vztahu k této významné tvůrčí osobnosti druhé poloviny 20. století, umělci vyčnívajícímu nad své okolí kultivovaným výtvarným projevem a bohatostí koloritu hned prvou větou.
Otakar Synáček toho za život stihl hodně. Školu dekorativních umění, Akademii výtvarných umění (profesor Holý), ateliér restaurátorských a konzervativních technik (profesor Slánský). Byl členem výtvarného střediska Mánes, skupiny Etapa, předsedou sdružení Pražských malířů, působil i jako vysokoškolský pedagog, ale především je znám jako umělec, malíř krajiny a lidí v jejich přirozeném prostředí, malíř plenéru a optického nezprostředkovaného zážitku. Proto jsou jeho obrazy poctivé, bez časté současné výtvarné spekulativnosti. Bohužel, jak píše v katalogu Václav Zoubek, právě specificky synáčkovsky laděné kompozice z intimního života rodiny, mezilidských vztahů i meditativní prožívání středočeské krajiny ho (zvláště po roce 1968) zařadily na okraj oficiálně uznávané tvorby, ale zabezpečovaly mu pozitivní přijetí publikem.
Výstava Otakara Synáčka ve Výstavních síních Rabasovy galerie ve Vysoké ulici se proto o svého návštěvníka rozhodně bát nemusí. Potrvá až do 4. ledna.

Autor: Ivo Mička