MLADÁ BOLESLAV

Petře, máte fóbie?
Ne, neuvědomuji si, že bych nějakou měl.
Ani tu, že na váš koncert může přijít deset lidí?
Já z toho opravdu strach nemám. Moje koncerty v rámci turné byly naštěstí slušně zaplněny. Samozřejmě, kdyby na můj koncert přišla nyní stovka diváků, byl bych zklamán. Ale já mohu klidně hrát i pro pár lidí. Třeba s kapelou Precedens jsme odehráli večer pro šest lidí.
Páteční koncert v Mladé Boleslavi byl v rámci turné posledním. Nevadí vám, že finále nebylo v Praze?
To mi vůbec nevadí. Je jedno, jestli to bude Praha, Budějovice, nebo Boleslav. Když je dobrá atmosféra, je to úplně jedno. A já věřím, že v Boleslavi to bude skvělé. Ostatně zájem o lístky je fantastický, a já jsem mile překvapen.
Vydáváte úspěšná cédečka, koncertní sály jsou plné. S tím souvisejí i ocenění. Jaký názor na ně máte? Jste rád, že dostanete ocenění, nebo děláte, jako že vám je to jedno?
Já si myslím, že když někteří kolegové říkají, že jim to je jedno, tak lžou. Pokud přece něco takového dělají, tak to dělají pro lidi. I ten největší bigbíťák, který se schovává za to, že na komerci je něco špatného a že je to něco, čemu by se neměl prodat, nemluví pravdu. Komerční znamená, že je to pro lidi. A tak já říkám: Když to neděláš pro lidi, tak to dělej pro sebe. Nevystupuj. Když jedeš do klubu a je tam dvacet lidí, tak už jsi komerční. Tak co to říkáš, to je přece nesmysl! Je to něco, co nechápu. Takže oceněním se samozřejmě nebráním. Ale zase to nedělám samozřejmě pro to, abych ceny dostával. Ale když přijdou, tak jsem rád. Odmítnout slavíka? To bych to mohl rovnou zabalit.
Před časem jste vyhrál pěveckou soutěž v Turecku…
Příjemná zkušenost. Vlastně jsem tam ani nechtěl jet, protože jsem byl už skoro ve studiu a čekalo mne nahrávání desky. Manažerka mne přihlásila, já byl kvůli desce nevrlý, ale najednou jsem tam stál a zpíval. Jasně, že jsem rád, že jsem jel. Vždyť jsem vyhrál. Ale taky kvůli tomu, že jsem poznal, jak to ve světě chodí. Nikdy jsem do té doby na podobné soutěži nezpíval.
Když jste odzpíval, tušil jste podle reakcí, že máte naději na dobré umístění?
Vůbec. Reakce byla příjemná, v amfiteátru pět tisíc lidí, krásné prostředí u moře.
Jak soutěž Turci vyhlásili?
Zvláštně. Když jsme odzpívali, tak nás všechny vyhnali na terasu, kde krásně vanul vítr od moře, kamera snímala všechny naše pocity. Drželi nás v takové nevědomosti a dělali z toho adrenalin. A to se jim podařilo. A vyhlašovali postupně od třetího místa.
Co jste si řekl, když jste uslyšel svoje jméno? Něco jako „Tý vole?“
Přesně tak. Myslel jsem, že nemám šanci, a když řekli moje jméno jako vítěze, to jsem fakt vybuchl. Zpíval jste Svobodovu Ještě, že tě lásko mám.
Zpíval jsem ji v češtině. Osmdesát procent interpretů předvedlo taneční hudbu. A já jsem tam jen stál a zpíval. To asi vyhrálo.
Kromě devatenáctileté dcery z prvního manželství máte ještě pětiletého syna, jak často ho v tomhle hudebním zápřahu vidíte?
V tomhle zápřahu ho vidím pochopitelně velice málo.
Když už máte volný čas, kde ho trávíte? Jste typ, který si potřebuje odpočinout a dát si párek u televize, nebo vyrazíte se synem?
Strašně rád si lehnu. Ale vím, že to není moc výchovné. Máme chalupu na Vysočině, takže jakmile to volno je, odjíždíme tam. Chalupařím, chodím na houby a taky na ryby. Rybaření, to je velký relax. Ale tam na břehu chci být sám, tam s klukem nechodím.
Co když se řekne dovolená?
Odpovídám: Zima. Jsem zimní typ. Mám rád zimu, hory. Jezdíme už několik let do italských Dolomit. Je tam příjemně, bez front.
Lyže nebo snowboard?
Lyže. Před třemi lety jsem začal snowboardovat. To byla docela velká změna, strašně mne to chytlo. A naučila mne to kamarádova devítiletá dcerka.
V souvislosti s vaším turné se hodně hovořilo o tom, že jste musel zhubnout. Co strava?
Neříkám, že jsem radikálně zhubnul, ale trochu jsem šel do sebe. Abych se na koncertní turné připravil a věděl, že to zvládnu.
Jiná strava znamená, že jste skončil s bůčkem?
Ne, já jsem neskončil s bůčkem. Bůček mám v záloze, jen jsem ho odložil. Začal jsem snídat vločky s jogurtem. Musím říct, že fakt je člověku líp.
Cvičíte?
Léta jsem cvičil, teď necvičím. Než abych šel cvičit, tak volné chvíle věnuji spíše rodině. Když máte doma pětiletého syna a dvě hodiny s ním cvičíte, tak pak toho fakt máte dost.
Taky máte rád pivo. A to na štíhlou linii zrovna není. Říká se to…
Pivo jsem omezil. Ale mám ho tak strašně rád, že jsem ho taky jen odložil.
Když se vrátíte domů, unavený, tak manželka si vás chce užít, nebo řekne: Petře tady máš dítě, starej se, já jdu do fitka?
Já mám velmi tolerantní polovičku. Je to taky tím, že je z branže a dělá divadlo, zpívá.
Kde jste se poznali?
Na muzikálu. Ona hrála Ofélii, já Hamleta. Opravdu romantika.
Věděl jste na první pohled, že je to Ona?
Myslím, že na druhý.
Proč až na druhý?
Na první bylo jasný, že se mi líbí, na druhý jsem si říkal: Jo, to by bylo dobrý to zkusit.
Když jste si povídali spolu, ona to vaše setkání vysvětluje stejně?
Teď jste mne zarazil. To se budete muset zeptat jí. Nevím.
Kdo koho tedy podle vás „uhnal“?
Určitě to bylo vzájemné.
V jakou dobu jste nejbohatší?
Já jsem nejbohatší ve chvíli, kdy vím, že všechno klape, že všechno funguje, že jsem investoval tolik energie, kolik jsem mohl. Když se tohle někde zúročí, třeba v podobě dobrého turné, dobrého koncertu, nebo to, že chci natočit novou desku.
A zrovna teď jste jako bohatý?
Koncerty se zatím velmi vydařily. Vnitřně jsem proto velmi bohatý. Mám z toho fakt dobrý pocit a je škoda, že těch koncertů na turné není víc.
Je vám čtyřicet, na kolik se cítíte vy sám? Nastala po čtyřicítce změna v tom, že se ráno cítíte na jiný věk než večer?
Přesně tak, jak říkáte. Ráno se cítím starší než večer. Ale není to asi zrovna kvůli čtyřicítce. Já jsem totiž noční typ. Ožívám kolem desáté večer. Dokážu žít do pěti do šesti do rána. No a pak to člověk musí samozřejmě naspat. Takže ta rána jsou pro mne těžší. Ale mentálně se cítím, jako jsem se cítil v osmnácti. Pořád mám stejný smysl života, tedy to, co mne baví, mne pořád táhne dopředu.
Dáváte dárky?
Dávám a rád.
Vzpomenete si, co jste naposledy dal jako dárek své ženě?
Myslím si, že to bylo nějaký ojetý auto.
A co žena dala vám?
Moje žena mi dává zázemí a velkou podporu a takové to, jak se tomu říká, teplo rodinnýho krbu. I když člověk rodině moc času nevěnuje, tak je příjemný, že mu to není vyčítáno. To nejsou v mém případě jen otřepané fráze.
Čím nejvíce potěšíte syna?
Bohužel neunikne ani těm reklamním televizním tahům. Je ve věku, kdy si rád hraje. Takže robot, figurka, která umí více než dvě věci. To samozřejmě chce. Ale já byl vychován tak, že i s málem se dá vyjít. Proto ho nerozmazluju a prostě to, co chce, mu pokaždé samozřejmě nepořídím. Ale když je příležitost, tak ho pochopitelně hračkou potěším.
Máte dospělou dceru a pětiletého syna. Pomýšlíte na dalšího potomka?
Zatím jsem na to nepomýšlel. V podstatě děti jsou úžasná věc. Je to příjemný relax, něco po vás zůstane. Ale jsou i chvíle, kdy je dítě určitým způsobem svazující. Takže jsme rádi, že klukovi je už pět.
Co fanynky ve vašem životě?
Kdysi to bylo horší. Ale fanynky vědí, že jsem ženatý a že to myslím vážně. A že nejsem ženatý jen naoko. Čili říkám, že je mi dobře, čili nemám nějaký frustrace, že bych někoho sháněl a dělal nějaký voloviny.
Manželka Zuzana je tedy na vaši popularitu zvyklá?
Doufám, že ano, to je ale otázka spíše pro ni. Není to tak, že by se divila všemu, co se kde napíše, protože ví, že to není pravda. Jsme spolu, povídáme si, o mých krocích ví jako první.
Máte nějaké plány, sny?
Největší sen byl dělat muziku, vydávat desky. Kdysi jsem měl takový amulet. Ne, že bych byl věřící a věřil na věci mezi nebem a zemí. I když vlastně věřím. Věřím na osudové okamžiky. Ten můj velký cíl jsem si na ten amulet zezadu vyryl na takovou pomyslnou placku, jako že to byla deska.
A podařilo se to.
Ten amulet byl dárek?
Ne, normálně jsem si ho koupil. Jen proto, abych si tam vyryl svoje přání. Vydal jsem desku. Teď už zpívám na jedenačtyřiceti deskách. To je prostě bomba. Pak samozřejmě byly další plány - dělat muziku, vydávat desky, aby mě lidé poslouchali. Je to změna, když přijedete někam na benzinovou pumpu a pumpařka vás pozná. To je známka, že už to začíná fungovat. Ale když se ptáte, jaký mám ještě sen, tak bych byl rád, aby to vydrželo. Protože vím, že je to velmi pomíjivé.
Jaká je zpětná vazba vaší spokojenosti? Ta čerpadlářka?
To jsou veškeré reakce, o kterých se tady bavíme. Pumpařka, vyprodaný koncert. To je super pocit. Setkání se členy fanklubu. Nělám si umělý odstup, abych se snažil být nedosažitelný. To podle mne není ta správná cesta. My jsme strašně malá zemička a závist a tyhle věci tady prostě jsou zakořeněný. V český mentalitě to prostě tak je. Když někdo řekne, že nezávidí, tak ve skrytu duše trošku závidí. Když se člověk otevře a přistupuje k lidem upřímně, tak to lidé cítí.
Když jste pořád mezi davy lidí, nemáte touhu být sám?
Mám, samozřejmě že mám. A to je pak ta chalupa a ryby.
Největší úlovek?
Nejsem rybář za velkými trofejemi jezdící. Sednu si k jakékoliv tůni, nahodím.
Takže vám vlastně o ty ryby ani nejde?
Ale jo, jde. Jsem rád, když něco zabere.
Chodíte na ryby a máte s sebou chleba se sádlem a okurkou?
Chodím s kámošem, on přinese chleba a já mu to seberu a naházím kaprům. A pak jsme hladoví. Člověk tam fakt příjemně vypne. Takhle ráno kolem páté je to úplně úžasné.
Synka berete s sebou?
To by nešlo. Je tam tři minuty a už oběhne třikrát rybník.

Na rybách potřebujete klid, ale co když dokončujete desku? Jste radši sám, nebo obklopen lidmi?
Díky technice si mohu demosnímky tvořit doma. To jsou chvíle, kdy jsem sám, a to mne nemůže nikdo rušit, protože by mne nic nenapadlo. Ty chvíle mám taky rád. K těm únikům mi vlastně paradoxně zase pomáhá ta práce. Nejprve chci být sám, pak jsem sám
a dělám to pro to, abych tam byl zase s lidma. To je přece super. Naplnění.
Když máte tyhle pocity, chtěl byste, aby syn šel ve vašich šlépějích?
Mně v tomhle rodiče nechali volnou ruku. Co se pamatuji, tak mne nikdy do ničeho netlačili. Kluka taky do ničeho nenutím.
Ale hudbu má kolem sebe pořád.
Můj syn slyší muziku od rána do večera. Takže se může stát, že ho to naštve a půjde úplně jinam a řekne si, že to bylo strašný dětství, pořád jsem slyšel muziku. A bude dělat jeskyňáře a bude toužit být v totálním tichu.
Už jste přemýšlel o smyslu zpěvu?
Jirka Pomeje chtěl být hercem. A já se ho ptám: Co to je za povolání? Prostě chci být hercem, chci hrát divadlo, řekl. A tím se chceš uživit? To je něco, co je pro normální lidi zvláštní. To není normální zaměstnání, v podstatě nevytváříte žádné hodnoty. Ale kde jsou ty hodnoty, které jsou vevnitř a můžete je takhle čapnout a cítit je? Tohle jsou přece taky hodnoty. Morální.
Karel Svoboda. Jak byste ho právě vy charakterizoval?
Karla jsem poznal v roce 1994, a to díky muzikálům. Karel věděl, že když přijdu, tak to odzpívám dobře. Pak přišla píseň Ještě, že tě lásko mám, dárek jeho ženě Vendule. Když s tím za mnou přišel, tak mu povídám: Karle, přece nechceš, abych já zpíval tvoji píseň tvojí ženě. Nezdá se ti to trošku blbý? A on na to: Když to zazpívám já, tak to nebude ráda, to si ani neposlechne. Já říkám: No dobře, tak to zkusíme. A byl z toho megahit. Náš vztah byl takový, že jsme si říkali věci, který si chlapi říkají. O samotě jsem s ním spoustu času prodebatoval. Rád poslouchám a přijímám věci, o kterých si myslím, že jsou pro mne dobré. A nechávám si je tam uvnitř. Je to moje know-how, které mi předal a které uvnitř sebe nosím. Jsem poctěn, že jsem to byl zrovna já, kdo tohle může říct.

Co máte v tuhle chvíli na sobě nejdražšího?
Já nevím.
Triko za deset tisíc?
Ne, já si klidně koupím něco i v sekáči. Na tyhle věci si nepotrpím.
Takže náušnice?
Ta je od mojí dcery. To jí byly tři roky, když jsem si ji dal do ucha, a teď je jí devatenáct. Je drahá tím, že je to srdeční záležitost. Já si nevybírám drahý věci. Takže ta náušnice je v mnoha směrech nejdražší, co na sobě právě mám.