Berounka a vůbec voda a příroda, to byla Polcarova malířská parketa. Přitom až když ve své padesátce ve Stadionce, které je po celý život věrný, přichází o rýsovací prkno, zjistí, že mu sudičky nabídly ještě mnohem víc než tužku a rýsovací pero. V lázních se pokusí o portrét podle knížky fotografií o Janu Werichovi, a domů se kromě uzdraveného pacienta zároveň vrací malíř.
Protože není zvyklý dělat něco napůl, absorbuje bleskově všechno, co se dá dálkově ještě stihnout – výtvarné kurzy, přednáškové cykly, praktické semináře. Maluje, modeluje, k Berounce si už kromě rybařiny vozí také stojan a paletu, a když ryby neberou, maluje. A nejen vodu, ale také červenici rodného Rakovnicka, úvozové cesty, stromy pamětníky, českou zemi v měnících se barvách ročních období. Na skicář nezapomíná ani v zahraničí.
Jeho malování a sochaření má úspěch. V roce 2005 na výstavě k sedmasedmdesátinám mu ve výstavní síni VZP zazpívá Laďa Kerndl a zatleská Praha. Provází ho ale ještě jeden životní cíl – sdružit rakovnické výtvarníky-neprofesionály, pomoci odborně, vydobýt jim místo na slunci. Proto už za totality vzniká Skupina 88 a od roku 1995 se konají jím vydobyté pravidelné Rakovnické mansardy.
Ač nemocen, nechyběl doposledka na žádné výstavní vernisáži. Jen tento týden už nepomohl. Právě když jsem se za ním chystal, aby poradil ještě některá jména a adresy do chystané publikace o Rakovnicku výtvarném, zazvonil mobil: „Děda nám v sobotu umřel,“ sdělila zdrcená paní Polcarová.
Karle, budeš nám všem a rakovnické kultuře chybět! Moc!