Páter Vojtěch Novák: Rozpadající se kostely jsou obrazem zdejší víry.

Mohl byste se našim čtenářům v krátkosti představit?
Je o mě už vcelku známo, že jsem působil v civilním zaměstnání. Pracoval jsem sedm let jako chirurg. Pak jsem se stal za pražskou arcidiecézi studentem teologické fakulty. Když jsem obhájil diplomovou práci, rok jsem jáhnoval na Žižkově a v Kyjích. Pak jsem byl kaplanem ve Vlašimi a sedm let v Keblově v kraji u Želivky. A nyní jsem tady. Do Rakovníka jsem přijel se svojí rodnou a řádovou sestrou, takže jí říkám, že je dvojitá sestra. Její řádové jméno je Ambrožka.

Co vedlo dva sourozence k tomu, že se vydají stejnou cestou?
To je vždy boží volání. Už na gymnáziu jsem šek l tím, že půjdu do semináře, ale pak jsem si nějak myslel, že léčit duše, je jako léčit těla, a tak jsem vystudoval medicínu a musím říci, že jsme ji dělal rád. Ono to ani nejde, dělat medicínu nerad. Ale boží povolání prostě člověku nedá spát, a tak jsem nakonec medicínu opustil, ale nelituji toho. I když už jsem dlouhá léta nemohl jít do nemocnice nebo na sál.

Jak na vás působí Rakovničané? Rakovník asi v tomto ohledu nemá v církevních kruzích příliš dobrou pověst. Nemáme tu mnoho věřících…
To tedy nemá, ale já si částečně myslím že neprávem, protože potenciál lidí tady je. Když potkávám lidi ve městě, které v kostele nepotkám, tak nevidím nějakou zarputilost. Co se týče rakovnických věřících tak musím říci, že mne docela i překvapili. Když bylo potřeba, když se malovalo, tak přišli pomoci a pomáhají i nyní. Vidíte, že žijeme zatím v provizoriu. To, že je tento kraj méně nábožensky zapálen, je i dílem rozkolu v církvi. I to zřejmě mělo nějaký vliv. Každý člověk je tvor náboženský. My tu víru dokonce potřebujeme k životu. Jako potřebujme jíst, tak potřebujeme živit naši duši. Když to člověk nedělá, tak na to ztrácí. Vždycky vidím takový pohled, který říká: No jo, vy ztrácíte dušičky! To je sice pravda, ale já budu mít stále co dělat, i když bude v kostele jen jeden věřící, ale chudáci ti lidé, kteří už v nic nevěří.

Co říkáte na některé rozpadající se kostely na okrese?
To je přesně obraz zdejší víry. Našich předků bylo nominálně méně, měli menší příjmy, jiné technické možnosti. Měli méně času a dokázali postavit překrásná díla, která my nejsme schopni udržet. Čím to je? Je to tím, že oni měli víru a my ji nemáme.

Budete i vy nakloněn stejně jako vaši předchůdci pořádání koncertů v kostelích?
Nevím, co zde všechno bylo za aktivity. Je jasné, že kostel se stavěl pro bohoslužbu, nikoli pro koncerty. To je první, co si musíme uvědomit. Ale samozřejmě; pokud se bude jednat o duchovní hudbu, tak se dá v uměřené formě do kostela muzika přinést. To všechno teprve uvidíme. Já sám mám k hudbě velice vřelý vztah. My jsme celá rodina muzikanti. Já si ji nejdříve vždy poslechnu a bude mi hned jasné, co do kostela patří a co ne.

Na co jste hrával?
Na housle a na klarinet.

Máte čas na nějakého koníčka?
Nestíhám nyní nic. Ten čas už nikdy nenajdu. Musím studovat, abych věděl, co se děje v církvi doma i světě. Musím si k tomu také udělat názor. Stále je co číst. Mám například štos německých novin, které mi posílá jeden dobrodinec. Také je práce kolem kostela: bohoslužby, opravy. Musím si najít čas na to, pohovořit s lidmi o jejich životě. Počítám, že na koníčky už nebudu mít čas.

Už za vámi tedy někdo z věřících přišel a chtěl radu?
To víte, že ano. Jsou problémy, které je třeba řešit hned, nebo se alespoň o to pokusit.

S místním kostelním sborem jste se už seznámil?
Jistě. Je to takový sboreček. Uvidíme, jak se jim bude dařit.

Máte nějakou představu, jak by se dala na Rakovnicku víra v lidech probudit?
Já nerad lidi posuzuji dle toho, zda chodí či nechodí do kostela. Do kostela chodili i estébáci zapisovat. Chodím do kostela proto, protože je to víra z mé víry, můj vztah k bohu a proto, že se tam děje něco, co se nikde jinde neděje. Proto chodím do kostela, abych se zde modlil a abych se zde setkal se sebeobětující láskou Ježíše Krista. Samozřejmě nemohu a nechci nikoho nutit a přemlouvat: Pojďte si poslechnout kázání. To nelze. Srdce člověka může změnit jen bůh. Jen přemýšlím o tom, že bych mohl například nabídnout v gymnáziu hovory o smyslu života a filozofii, ale jen s lidmi kteří budou mít opravdový zájem, a dát jim alespoň materiál na to, aby si kladli otázky, které by je nikdy nenapadli a aby hledali pravdivé odpovědi. To je asi to nejdůležitější. Když člověk začne hledat pravdu, tak musí k bohu dospět. K tomuto poznání se ale člověk musí vymodlit a promodlit a vytlačit si kolena.
Nemám žádné programy a plakátovací akce. Tomu nevěřím. Víra musí vycházet zevnitř. Proto se já budu snažit spíše více klečet zde před svatostánkem a potom ty nápady přijdou. A také milost může pohnout srdcem nevěřících, aby se z nich stali věřící. To se může stát. Ale jsem člověk který je realista. Medicína vás k tomu přeci jenom trochu vychová, že myslíte reálně.