Bez lásky se láska špatně dává, říká filmová prezidentka Anna Geislerová

Prezidentka očima Rudolfa Havlíka není příliš z tohoto světa. Řešili jste spolu míru reálnosti, nebo nebyla vůbec ve hře? 
Příběh neměl být realistický. Dbali jsme jen na to, aby - i kdybychom točili jiný žánr - tenhle ženský charakter obstál. Abyste prezidentku mohla vzít a případně do vážného filmu dosadit. Určitě by se dalo uvažovat o jiném politickém příběhu, ale o to nám nešlo. Na začátku jsme se s Rudou Havlíkem scházeli a povídali si o tom, co by nás bavilo ve filmu mít. Vařili jsme takový dort. Ruda pak šel a napsal to. 

Inspirovala jste se někým konkrétním, třeba Zuzanou Čaputovou nebo Václavem Havlem? Toho taky bavily útěky z Hradu.
V době psaní scénáře ještě paní Čaputová ani nebyla na scéně. Když jsme s Rudou "vařili" kotel nápadů, spíš jsme se bavili o sci-fi. Vůbec nás nenapadlo, že by se někde v našem okolí mohla objevit žena prezidentka. Když paní Zuzanu zvolili, říkali jsme si: no, to bude vypadat, že jsme to psali podle ní. Čili konkrétního člověka jsem před sebou neměla, spíš několik předobrazů, podle nichž jsem si k postavě přidávala určité drobnosti. Třeba to, že člověk se skládá z různých stránek, včetně potřeby lásky. Bez ní se láska špatně dává druhým a člověk není kompletní. I o tom je náš film.

Jak milovat prezidentku. Do kin míří romance s Annou Geislerovou

Čtu tam trochu i inspiraci slavným snímkem Prázdniny v Římě s Audrey Hepburn. Máte ho ráda?
Už si ho moc nevybavuju, viděla jsem jej před lety. Vím, že Audrey hraje princeznu, která si dopřeje pár dnů inkognito v Římě a jezdí s Gregorym Peckem na motorce. Ona je tak strašně krásná, že má člověk při pohledu na ni pocit absolutní nedostatečnosti.

Sochaře, do kterého se ve filmu zahledíte a kvůli němuž utíkáte bodyguardům, hraje Ondřej Vetchý. Věřila jste mu tu romantiku?
Patřím k divačkám a herečkám, které mu věří všechno. Mám ho moc ráda, rozumíme si, jsme schopni spolu prokecat noc. Je skvělý filmový partner. Mít scénář k seriálu, kde bychom hráli třeba dvojici vyšetřovatelů, pak bych si teprve jeho společnost pořádně užila. I když v žánru krimi bychom asi působili spíš jako dvojka komická…

V rámci role střídáte dva typy kostýmů od Tatiany Kovaříkové, oficiální a ležérní. Bavilo vás je nosit?
To je jedna z věcí, které mě na mé profesi baví – že vás učešou, nalíčí a oblečou do zajímavých šatů. Jste v takové hezké ženské péči. Oficiální styl prezidentských šatů mě bavil hodně, to člověk nenosí v rámci natáčení tak často. Večerní schovávací měly zase jiný šmrnc, třeba ty puntíkované černobílé.

Mezi barokem, taktovkou a erotikou. Vojtěch Dyk představí snímek Il Boemo

Váš film má celkem slušné načasování, blíží se prezidentské volby. Máme podle vás dost žen v politice? Kterou byste případně volila za naši prezidentku?
Víc mě trápí úroveň politiků obecně. Možná je načase začít čerpat z jiných zdrojů, speciálně u prezidentských kandidátů. Hledat mezi lidmi v jiných oborech a s jinými zkušenostmi, protože to, co sledujeme na politické scéně delší dobu, je už neúnosné. Korupce, vulgarita slovníku, skandály, odposlechy, přístup k důvěře občanů. Je jedno, jestli jde o muže, nebo ženy, jde o životní postoj a morální kredit. Ať už si proboha nechodí do politických postů jen nakrást. Pro mě je z možných kandidátů velmi přijatelná paní Nerudová. Soudím podle toho, jak dosud žila, jakou funkci a jak zodpovědně zastávala. Její apolitičnost je jedině bonusem. Nevím, jestli ještě nějaká strana vygeneruje svého adepta, ale mě to spíš děsí.

Co vás čeká v dohledné době?
Film s Ivanem Ostrochovským Pramen o násilné sterilizaci romských žen. A další ročník hereckého kurzu, který pořádáme s castingovou režisérkou Kateřinou Oujezdskou. Vyhlásili jsme první, ty se ihned zaplnily a zájem trvá. Hlásí se začínající herci, ale i ti, kteří už natáčejí v televizi nebo filmu. S úžasem jsme zjistily, že u nás žádné kurzy nebo studium filmového herectví neexistují, ale poptávka je. Učí se jen divadelní herectví. To, co se dozvídáme od studentů některých škol, respektive studentek (protože holky převažují), je pro nás občas šokující. Mnozí stojí před kamerou na castingu poprvé, jsou vystresovaní a nemají základy toho, jak si počínat. Maximálně se jim řekne: hrajte to stejně jako v divadle, ale míň. Do tečky. Nechci nikomu tvrdit, že máme patent na to, jak hrát. Ale snažíme se jim předat, co nás profese za ta léta naučila. Třeba se díky tomu objeví další potřebné kurzy a pedagogové, kteří se výuky ujmou. Je to bohužel odraz celkové krize ve školství. Pořád se mluví o tom, že je třeba celý jeho koncept kompletně předělat, jsou nějaké dílčí změny, ale nikam zásadně se to neposouvá.