Prezident legendární Dobře utajené country ve Slabcích mi rozhovor poskytl v sobotu ráno, tedy ve chvíli, kdy se festival teprve rozjížděl. Byla na něm ještě patrná nervozita, ale i lehké příjemné rozrušení z očekávání věcí příštích.

Jak těžké je v současné nelehké době pořádat hudební festival?

Hodně. Stále těžší. Je to jednak mými přibývajícími léty a také tím, že musíme počítat s tím, že lidi zasáhla taková ta cenová věc. I z toho důvodu jsme se rozhodli, že festival bude jen jednodenní. Ale když se tak podívám nahoru na louku, tak mám příjemný pocit. No vidíte? Hraje první kapela a už tam usedlo takové ohromné množství lidí.

Jsou to právě oni, bez nichž by country ve Slabcích nemohla hrát už šestnáctkrát po sobě…

Přesně tak. A když vidím, že jsou tak věrní a pokaždé přijdou, tak se rozhodnu, že Dobře utajená country zase bude. Jak ale ještě dlouho, to nevím. Nechci nic slibovat. Taky nesmím zapomenout na sponzory. Těm také patří můj nesmírný dík za to, že se na nás nevykašlali a country ve Slabcích pořád funguje. Pesimistické myšlenky, které občas před samotnou akcí mám, patří, myslím, k životu a jsem vždy šťasten, když se nenaplní.

Ještě k fanouškům. Jsou tací, kteří sem jezdí celých šestnáct let…

To je pravda. Mám informace, že do Slabec jezdí věrní fanoušci z celé České republiky a dokonce i z ciziny. Letos, co tedy vím, tady máme například hosty z Německa nebo Itálie. Některé z nich znám osobně. Ti ale přijdou až odpoledne.

A propo, jak se vám líbí jiná evropská country muzika?

Dle mého názoru to není ono. Nevím proč, ale nelíbí se mi. Konkrétně německou country vyloženě nemusím. A vlastně ani italskou.

Na co se dnes nejvíce těšíte?

Na všechno. Po dlouhé době by ve Slabcích měl zazpívat v plné síle Pavel Bobek. Stěžejním okamžikem bude oslava čtyřicetiletého výročí existence legendární kapely Pacifik. To musím vyzdvihnout. Máme pro kluky malé překvapení, velký dort od Špáňů a máme pro ně přichystánu plaketu. Tu dělala slabecká občanka Pavlínka Čepičková z keramiky. Tak snad budou mít z dárků radost. Dneska mě ale určitě potěší všichni muzikanti svým uměním. Jo a pěkné počasí. To jsme si objednali, a tak věřím, že dodávka přijde v pořádku.

Vzpomenete na nějaký nepříjemný a příjemný okamžik festivalu z minulých let?

Ano. Třeba když banjista Jindra Matuška hrál na pódiu s kapelou Rychtáři. Začal zpívat a vlétla mu vosa do krku. Tehdy to bylo dost vážné a museli jsme okamžitě vyhledat pomoc lékaře. To se podařilo. Byl ošetřen v ordinaci na zdejším zámku. Pak byly ročníky, kdy nám počasí vyloženě nepřálo, ale to jsme dokázali spolu s diváky a muzikanty zvládnout. Příjemné okamžiky zažívám tehdy, když vidím, jak rádi se muzikanti a milovníci country do Slabec vracejí.

Přihlížíte samozřejmě i k tomu, koho pozvete?

Repertoár a dramaturgie je pokaždé navrhnuta tak, aby se jednalo o setkávání legend.

Když se ohlédnete zpět…

Jsem rád, že jsme se spolu s manželkou, která mi pokaždé moc pomáhá, dožili šestnáctého ročníku. Pořadatelská služba se mění. Přátelé se vracejí zpět. Myslím, že pro Slabecko znamená Dobře utajená country za ta léta existence zviditelnění, a to je bezesporu dobře. Jednou za rok doslova zaplní Slabce. Důležité pro mě je, že jsem vždy dbal, abych nikdy nikomu nezůstal nic dlužen. A to se mi daří a na to jsem hrdý.