Před pětatřiceti lety, kdy fotografie ve Vietnamu vznikaly, byl jedním z účastníků české expedice.
Na vernisáži ho ale plnohodnotně zastoupil jeho syn, profesor rakovnického gymnázia Kamil Březina.

Představte nám vašeho tatínka…
Byl známým lounským chirurgem a ředitelem nemocnice. Kromě své milované chirurgie se věnoval také myslivosti a cestování po světě. Tatínek absolvoval několik vysokých škol. Kromě lékařské fakulty také fakultu lesnickou – lesní inženýrství a fakultu právnickou. Po celý život působil na operačním sále. Je možné dohledat, že během čtyřiceti let své kariéry chirurga provedl přes padesát tisíc evidovaných operačních zákroků. Jako lékař začínal v roce 1950. Chirurgie tehdy zahrnovala i porodnictví a gynekologii, takže zpočátku své kariéry prováděl i porody a císařské řezy. Až pak se mohl specializovat na svoji milovanou chirurgii.

Na lounském okrese tedy musel být velice známou osobností…
To ano. V důchodu se dal také na dráhu spisovatele. Napsal pět knih, které vydal vlastním nákladem. Popsal v nich svůj život. Zážitky z přírody, z medicíny. Popisuje v nich veselé, smutné i méně obvyklé situace ze svého života. Na Lounsku byl po jejich vydání velký zájem.

Jak popsal svoji cestu do Vietnamu, kterému je věnována výstava v rakovnickém muzeu?
Přátelil se mimo jiné se známým rakovnickým biologem Václavem Laňkou. Tehdy měl s sebou filmovou kameru, a tak přivážel domů metry filmů. Tenkrát ještě bez zvuku. Z dnešního pohledu tedy ještě velmi primitivní snímky. Ty pak promítal a dělal i přednášky po celém lounském okrese pod názvem Vietnam – země našich přátel. A nejen o Vietnamu. Přednášel i o dalších zemích, které měl možnost vidět. A také vedl přednášky o lékařských zajímavostech. O všechny tyto prezentace byl na Lounsku značný zájem. Sály praskaly ve švech. Doplňoval jej často také profesor Jiří Havlík z Prahy, přední český infekcionista. Jezdili spolu s tatínkem po světě. Profesor Havlík fotil a taťka vše natáčel na filmovou kameru.
Přiváželi tak dostatek materiálu, který při přednáškách využívali. Ukazovali krásu cizích zemí.

Jak na vás zapůsobila dnešní vernisáž?
Moc často se podobných akcí neúčastním. Každá kulturní akce je ale krásným zážitkem, který člověka obohacuje o další duchovní oblasti. Musím se přiznat, že v Muzeu Tomáše G. Masaryka jsem dnes poprvé, ale moc se mi tady líbí. Téma výstavy na mě působí velice pozitivně, byť jsem ve Vietnamu nikdy nebyl. Z tatínkova vyprávění si pamatuji, že je to velice zajímavá země, jak z hlediska přírodního, tak z pohledu kultury a historie. Budu-li mít někdy možnost, tak bych se rád někdy do Vietnamu, případně do dalších států, podíval. Tatínka asi už nepřekonám. Ten toho sjezdil hodně. Nebyl členem tehdy vládnoucí KSČ, ale problém odcestovat do ciziny naštěstí nikdy neměl. Kromě Jižní Ameriky navštívil všechny kontinenty včetně Austrálie. Ještě dnes máme doma mnoho pohlednic, alb, filmů, které táta natočil.

Co si myslíte, že by váš táta na dnešní vernisáž řekl?
Především by se jí určitě zúčastnil. Rád by se tu opět setkal se starými známými a přáteli. Určitě by řekl i pár slov. Měl nesmírné množství zážitků z cest. Byl schopen okamžitě hovořit, jak se říká, „z patra".

Z vašich odpovědí je zřejmé, že jste si byli velice blízcí…
Jak jsem již řekl, zemřel v roce 2009 a po celou dobu, až do mých dvaatřiceti let, jsem ho měl doma. Mohli jsme spolu diskutovat o odborných tématech, o tématech, která nás oba zajímala. Měl velice rád chemii. Obor, který je mojí celoživotní láskou. A on byl také dobrý chemik.Moc si toho společně stráveného času vážím a jsem za něj rád.

Vy sám jste byl někdy s tatínkem na cestách?
Dvakrát v tehdejším Sovětské Svazu. On tam jezdil dost často i jako lékař a byl také členem Svazu protifašistických bojovníků. Tento svaz pořádal každoročně zájezdy takzvaným vlakem Družby. Vlaky vyjížděly z Teplic. Spolu jsme v Sovětském Svazu byli v letech 1986 a 1988. Mně bylo tehdy devět a jedenáct let. Byli jsme na severu země i na jihu. Mám z těch cest samé nádherné zážitky. Všeho tam tehdy byla hojnost. Velice přátelští lidé. A ruskou kuchyni si velice chválím. Dodnes třeba velice miluji, stejně jako tatínek, boršč. Dostávali jsme třeba snídaně typu vejce natvrdo s kaviárem.

A váš top zážitek z těchto cest?
U Leningradu, dnešního Petrohradu, je komplex zvaný Petro-dvorec, sídlo cara Petra. Tam mě přímo fascinovaly fontány. Velké pozlacené sochy, ze kterých tryskaly proudy vody. Nádherný pohled. Navíc bylo krásné slunečné počasí. Slávu ruským hrdinů pějí prostřednictvím tryskajících proudů mořské sirény či najády, voda stéká dolů do Samsonova bazénu a společně s velkolepou kulisou Velkého paláce vytváří neopakovatelnou symfonii.

V roce 1988 jsem byl příjemně překvapen monumentální sochou, stojící nad Volgogradem – Matka vlast volá. Je součástí Památníku bitvy o Stalingrad na návrší zvaném Mamajevova mohyla, pod tímto názvem je také památník všeobecně znám. Matka Vlast je zpodobněna jako antická bohyně vítězství Niké – vpřed kráčející žena v rozevlátém rouchu, ve zdvižené pravé ruce svírající meč. Je to alegorie Vlasti, volající své syny do boje s nepřítelem. Stál jsem až přímo u ní a byl to přímo ohromující pocit. Je to obrovský kolos. Přiznám se, že mám její velkou fotku, kterou jsem dostal, doma v pokoji.