Když se Ota 2. července 1930 narodil, ještě v plenkách má na fotografii boxerské rukavice - symbol toho, jak se bude muset prát se životem. Bylo v nich znamení jeho dětství za války, ve čtrnácti letech se z něj stal horník v Dubí u Kladna, ještě předtím si jako černobílé obrázky promítal chvíle u Berounky i ohně hořících Lidic.

Jako zázrakem se sešli po válce Popperovi celá rodina včetně bratra Jiřího, který se vrátil z koncentráku jako poslední. I díky Jirkovu kamarádovi Arnoštu Lustigovi se Ota dostal do rozhlasu a v jeho srdci a hlavě se rodila veliká touha stát se spisovatelem. V nelehkých padesátých letech se pod vlivem silného antisemitismu tatínek Leo rozhodl o počeštění celé rodiny a z Popperů se stali Pavlovi.

Sám výborný sportovec poznával prostředí a osudy úspěchů i zklamání, tvrdé tréninkové dřiny často nekorunované toužebně očekávanou medailí. Hned první knížka v 60. letech - Dukla mezi mrakodrapy - zaznamenala obrovský úspěch a takřka hned se jeho životní houpačka propadla na druhou stranu, když se Otu Pavlovi v roce 1964 na zimních olympijských hrách v Innsbrucku zatáhl mozek černým mrakem.

Arnošt Lustig ho vypátral v jednom rakouském sanatoriu a úporné deprese zavedly Otu Pavla na uzavřené psychiatrické oddělení v Bohnicích. Strmou cestu Otovy duše do pekel podpořil navíc srpen 1968, všechno, v co věřil, se sesypalo jako domeček z karet.

Bolest, zklamání, ale i něha a láska k jeho rodině, na kterou nedal dopustit. To všechno se začalo objevovat řádek po řádku v jeho prózách od Berounky, letělo od Rozvědčíka až k Čertovce, znovu rybařili u Šímovic skály a viděl světýlko ve mlýně u nezabudického jezu. A tak vedle sportovních povídek Pohár od pánaboha a Syn celerového krále vznikají na začátku 70. let minulého století klenoty české literatury Smrt krásných srnců a posmrtně Jak jsem potkal ryby.

Letos 2. července uplynulo už 90 let od narození autora, se kterým se tak můžeme stále procházet kolem Berounky, na Týřov a na Rybárnu, posadit se k řece u přívozu v Luhu a poslouchat vyprávění, kde je všechno skoro pravda a všechno skoro sen.

Devadesát let od narození autora, který psal velmi těžce po pečlivé přípravě, jenž měl rád písničky Josefa Laufera, Jiřího Suchého i Milušky Voborníkové, rád nosil mlynářské kalhoty a tričko a slavil MDŽ a miloval ryby a sport.

„Dnes už vím, že mnoho lidí nejde jen za rybou, ale chtějí být sami, jako v dávných dobách. Chtějí ještě slyšet volání ptactva a zvěře, chtějí slyšet padat podzimní listí. Když jsem tam tak pomalu umíral, viděl jsem před očima řeku, která v mém životě znamenala nejvíc a kterou jsem měl rád… Chtěl jsem se stokrát zabít, když jsem nemohl dál, ale nikdy jsem to neudělal. Snad jsem v podvědomí toužil ještě jedenkrát políbit na rty řeku a chytat stříbrné ryby. To rybařina mě naučila trpělivosti a ty vzpomínky mi pomáhaly žít.“ Ota Pavel