Následně se stali autory mozaikového znaku města Buštěhradu a vytvořili řadu domovních znamení pro místní obyvatele. Velkoformátová keramická mozaika zdobí od letošního roku i objekt Tepo v Kladně.

Ačkoli není ani jeden z dvojice akademik, umělecké sklony nezapřou. Hedvika je původním povoláním fotografka, pracuje v buštěhradském infocentru a věnuje se výrobě městského zpravodaje. Nadání zdědila po tatínkovi sochaři. Milan je grafikem a airbrusherem.

„Začalo to pozvolna. Můj přítel byl před časem na kurzu u akademické sochařky Magdaleny Kracík Štorkánové, která se věnuje i vytváření mozaik. Doma nejprve vytvořil mozaikovou podlahu, potom stoleček. Při práci jsem ho pozorovala a postupně jsem to začala zkoušet také. Vytváření mozaik nás časem doslova pohltilo,“ popisuje Hedvika Servusová.

Karolína Brngálová.
Karolína Brngálová: Z boxu mám krásné zážitky, ale musel ustoupit škole

Nějakou dobu se oba v tvorbě zdokonalovali až přišla první nabídka na vytvoření městského znaku Buštěhradu. Zakázka se v roce 2018 povedla a sklidila ohlas. Další na sebe nedaly dlouho čekat. Lidé chodili s prosbou, zda by pro ně Hedvika s Milanem nevyrobili domovní znamení. V současnosti zdobí jejich díla šest buštěhradských domů. Jsou nezaměnitelná a pokaždé vystihují životní zájem zadávajícího. Ve městě díky tomu můžete najít hudební domovní znamení, s motivy zvířat, květin nebo výjevy z děl klasiků jako Vincenta van Gogha či Alfonse Muchy.

Asi největším veřejným úspěchem je získání výše zmíněné zakázky pro Kladno. Jedná se o mozaiku s názvem Luční louka. Tu si u dvojice objednal Magistrát města Kladna. Její velikost je 7,5 metru na délku a 2,2 metru na výšku. Jedná se o pestrobarevné velkoformátové dílo připomínající rozkvetlou louku.

Barvy jsou přitom největším úskalím. „Sehnat barevnou keramickou dlažbu není dnes vůbec snadné, převažují spíše jemné zemité odstíny, bílé, béžové, šedé. Dá to hodně shánění. Nakoupíme pokaždé hromadu krásných obkladů, aby byly odstínově vyvážené a také mrazuvzdorné. Jezdíme všude možně a objednáváme, kde se dá. Následně všechny ty krásné dlaždice ručně rozštípáme na kousky a pak zase dlouhé týdny skládáme do požadovaného obrazce,“ popsala mozaikářka.

Protože jsou štípané střepy velmi ostré, věčně pořezané ruce jsou daní za to, jaká krása ve finále vznikne. Je to velká dřina, ale výsledek je ohromující a každý kus neopakovatelný originál.