Předchozí
1 z 9
Další

Sláva Pilík: Řekl bych, že motivace hýbe osudy

Dlouholetý rakovnický dálkový běžec a novinář Sláva Pilík se narodil v Příbrami. Jeho dětství bylo velmi rozmanité. „Dost jsme se stěhovali. Moje máma se hodně snažila, ale po rozvodu úřady zařídily, že musíme s bráchou do dětského domova. Jakmile to bylo jen trochu možné, máma si nás vzala zpátky, takže do třetí třídy už jsem chodil ve Slaném. Stěhování do Rakovníka v roce 1960 mne dost poznamenalo, v deseti letech se ze mne stal tichý, nevýrazný kluk,“ vzpomíná.

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka

Na střední školu se přihlásil do Prahy a málem ji nedodělal. „Na intru jsem si šel jednou odpoledne na hřiště mezi domy hrát s míčem. Vychovatelka to viděla a prý, že se to nesmí. Věta: Šel na hřiště a kopal do míče, uvedená v zápisu, se stala hitem. Ovšem byl to kázeňský přestupek. A když se k tomu přidal třídní, u kterého jsem nebyl v oblibě, vyloučení z intru bylo jasné. Křivda ale znamenala velkou motivaci. Přestože to vypadalo, že na konci roku 'rupnu', přepisoval jsem doma zápisky ze školy a právě v předmětech třídního a ve psaní na stroji jsem si výrazně polepšil a školu dokončil.“

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka

Poté se přihlásil na filozofickou fakultu UK, ale po třetím semestru studium ukončil. „Měl jsem hotové zkoušky, jen jsem se hodně bál latiny a tak moc jsem byl pohlcen bigbeatem, že jsem s lehkým srdcem z pozice vysokoškoláka šel do Šamotky k vodnímu lisu dělat dlaždičky. Naše kapela Moucha´s detective agency, hrající převážně vlastní písničky, začala být mým hlavním smyslem života. Jednu píseň – Plakej štěstí, hrají Brutusáci dodnes, akorát s pozměněným názvem Plakej dívko. Párkrát mě pozvali na pódium, abych si ji s nimi zazpíval. To mě moc těšilo,“ usmívá se.

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka

Vojnu absolvoval v Rakovníku. Po ní se oženil a začal hrát v loutkovém divadle. „Divadlo jsem dělal už krátce před vojnou a tam potkal mou ženu. Nakonec jsme zůstali v loutkovém divadle. Byla tam príma parta, tak trochu uzavřená před běžným okolím. I díky takovému koníčku lidé nijak nevyčnívali, měli zábavu, peníze vydělané v práci těm skromným tak nějak stačily. Postupně přišly děti a další starosti. Mladistvý protest bigbíťáka tak nějak vyšuměl. Když šla manželka na mateřskou, uzrál ve mně nápad být individualistou a začal běhat.“

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka

Zpočátku neuběhl ani kilometr najednou. „Rakovnický hamták, měřící 37 kilometrů, se mi nepodařilo ani ujít. To mě naštvalo a řekl jsem si, že až Hamták uběhnu, dám i maratón. Postupně přišla pětka v celku, desítka a maratón, to zhruba za rok tréninku. A pak ultra s výkonem 208 km za 24 hodin. Celkem jsem zaběhl asi sedmdesát maratonů, což není zas tak moc. Vždy, když jsem šel na tuto těžkou trať, chtěl jsem ji 'dát' co nejrychleji, a ne ji pouze absolvovat. A tak mě těší, že jsem třináct maratónů uběhl pod tři hodiny a dalších sedmnáct pod 3:30. Nikdy jsem nebyl vrcholovým sportovcem, ale podle mne je důležitější, když dokážete dělat tělovýchovu celý život,“ zdůrazňuje.

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka

Přestože prožil osmdesátá léta v poklidu, při listopadových změnách byl přímo u jejích začátků a aktivně se podílel na šíření informací. „Do prvních revolučních dnů v Rakovníku jsem šel s pocitem, že musím něco udělat. Ale nevěděl jsem, jak na to. Žádné zkušenosti jsem neměl, ani jsem nebyl nijak výřečný. Asi mě hnal, stejně jako předtím v životě, ten zvláštní smysl pro spravedlnost. A tak jsem vešel do Tyláku, zapojil se do praktické činnosti. I když v prvních dnech nebylo zřejmé, zda na to nedoplatíme. Celá atmosféra byla tehdy nádherná, bylo to velké dobrodružství. Kniha, kterou jsem napsal dvacet let poté, je hlavně o těch prožitcích,“ poukazuje Sláva Pilík.

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka

Několik let po revoluci se stal radním. „V radě jsem se věnoval více tělovýchově či kultuře, to mi bylo blízké. Vůči veřejnosti jsme se snažili být hodně otevření, což asi bylo dáno setrvačností revoluční doby. A proto též vznikl měsíčník Radnice. To byl můj nápad, čehož si hodně cením. Měli jsme tehdy, za starostování Milana Mánka, pocit, že by lidé měli o všem, co se projednává, co nejvíce vědět. Pocit revolucionáře z listopadu 89 byl udělat něco pro město, a tak rodina šla, bohužel, trochu stranou.“

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka

Pak nastala doba, kdy Sláva Pilík nemohl sehnat odpovídající práci. A tou dobou přišla nabídka týdeníku Objektiv na stálý pracovní poměr. „Bylo to pro mě vysvobození. Psal jsem občas do novin sportovní reportáže, převážně z běžeckých závodů, ale tohle bylo 'jiný kafe'. Dostal jsem na starost zpravodajství, které je nejsložitější. Nelekl jsem se toho a udělal jsem dobře. Dělal jsem i šéfredaktora a byla to dobrá škola,“ vzpomíná.

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka

Objektiv skončil a znenadání mu laso hodil vydavatel Slánských listů Jiří Červenka. „Jsem za to neskonale vděčný. Ve Slánských listech jsem se našel. Když jsme nedávno slavili pětadvacáté výročí těchto novin, představil mě pan vydavatel jako člověka, který ho tehdy vytáhl z bryndy. Toho si moc cením. Psal jsem hodně, někdy se mi zdálo, že snad půlku novin, ale dělal to moc rád. A psát mě baví i dosud. Jiří Červenka a Slánské listy, to bylo pro mě opět osudové,“ dodává Sláva Pilík.

Sláva Pilík.Zdroj: Archiv Slávy Pilíka