Olympijské hry jsou úžasná věc pro sportovce i pro diváky. Kromě sportu přinesly v Paříži moře zábavy. Hodně se mluvilo o atletovi, který srazil laťku svým přirozením. O plavkyni, která chodila polonahá nebo odjela do Disneylandu. O tom, zda kartonové postele unesou milující se pár. Kromě těchto francouzských pikanterií tu byla ještě jedna vážná věc: boxeři, kteří mlátili boxerky. Nebo to byly ženy jen s vyvinutějším svalstvem?

Alžířská boxerka Imán Chalífová se cítí být diskriminována a šikanována. Její poražené soupeřky zas cítí křivdu. Podle nich je Imán ženou s mužským tělem, což jí dává nespravedlivou výhodu. Boxerská asociace ji proto nenechá soutěžit, Mezinárodní olympijský výbor ano. Ten před nedávnem vydal doporučení o tom, jak se vztahovat k transgender sportovcům či k těm, kteří si vybírají v tradiční společnosti nezvyklé pohlaví.

| Video: Youtube

„Cílem je podpořit sportovní organizace v tom, aby všem sportovcům a sportovkyním poskytovaly cesty k začlenění do vrcholového sportu bez diskriminace na základě genderové identity nebo pohlavních variací,“ praví se v dokumentu. Řada expertů však poukazuje na to, že transgender ženy mají stále zvýšenou hladinu testosteronu, což jim poskytuje nefér výhodu nad „přirozenými“ ženami. Vzhledem k tomu, že volba pohlaví a sexuální orientace jsou na vzestupu, může to být pro sport ničivé. Kdo patří mezi muže a kdo mezi ženy? Tradiční rozlišování disciplín patrně v budoucnosti zanikne. Nahradí je smíšené soutěže, jako je v tenise smíšená čtyřhra?

Jak bude přibývat pohlaví, může se pohled na sport docela změnit. Otázka, co je férová soutěž, bude čím dál těžší.

Ale není ta otázka skoro neřešitelná už teď? Oprosťme se na chvíli od zažitého pohledu a podívejme se na to s trochou nadsázky: „Nespravedlnost“ totiž ve sportu existuje odedávna. Vezměte si takového Krpálka. Skolil ho borec o padesát kilo těžší. Když jste jednou těžká váha, můžete mít sto deset i dvě stě kilo. Všechny ostatní váhy mají přísná měřítka. Proč?

Nebo basketbal. Nemá výhodu ten, kdo měří dvě stě dvacet centimetrů? Kdybychom byli féroví, museli bychom košíkovou kalibrovat po vzoru zápasnických či boxerských kategorií: třeba do sto padesáti centimetrů, do sto sedmdesáti, do sto devadesáti a nad sto devadesát. Podobné by to samozřejmě mělo být i s odbíjenou.

A co s mimořádně tělesně vyspělými a nadanými sportovci jako Michael Phelps, Usain Bolt či Jelena Isinbajeva nebo dříve takový Emil Zátopek? Nemají snad i oni výhodu nad soupeři? V Paříži například takovou dominanci ukázal Armand Duplantis v tyčce. V koňských dostizích mají lehčí jezdci takzvaný handicap – váha se vyrovnává. Nemělo by se připevňovat nějaké závaží ke zcela výjimečným závodníkům? Pro ostatní přece musí být frustrující, že nikdy nemohou vyhrát.

Výběr sportů a disciplín

Nespravedlivý je i výběr sportů a disciplín. Každý rok některé přibývají, ty zastaralé se však drží. Taková střelba je jakási příprava na válku spíš než sport. Zapleveluje hry množstvím někdy těžko pochopitelných disciplín. Letos se soutěží v breakdanci. Proč ale ne v klasickém tanci? Když mohou bikeři skákat po stěnách, proč tam není sjezd? A proč třeba ne kolová nebo koňské pólo? Nebo skotský hod kládou či velbloudí závody, tolik oblíbené na Blízkém východě. Sportů, které se na olympiádu nedostanou, je skoro nekonečně mnoho.

Jeden kolega kdysi zpochybnil, proč se závodí v trojskoku. Proč ne v šestiskoku? Myslím, že otázka je v naší nadsázce na místě, byť za ni byl zesměšňován a všelijak popotahován. Proč se běhá na sto metrů, a ne třeba na sto třicet tři metrů? Fascinace desítkovou soustavou přece nemá se sportem nic společného. Ale i kdyby – mohli bychom závodit na tři sta či sedm set metrů. Házení koulí na řetěze by mohlo být nahrazeno hodem skutečným kladivem. A když se v plavání soutěží ve čtyřech různých polohách, proč by se v atletice nemohlo bojovat v lezení po čtyřech či v plazení? Myslím, že takové plazení by mělo obrovskou sledovanost a Češi by v něm mohli být mimořádně úspěšní.

Vraťme se k boxu. Jako je střelba přípravou na válku, box je napodobováním hospodské rvačky „v rukavičkách“, tedy rukavicích. Je to násilnický sport. To, že má tradici už v antice, není žádný argument. V Římě se soutěžilo i v gladiátorských zápasech. Pokud bude pokračovat současný trend, ty se jednou na olympiádu v podobě MMA vrátí. To si však nepřejme. Naopak si přejme, aby byl box vyřazen přinejmenším v ženské kategorii. Pak by odpadl problém s transgender sportovkyněmi. A měl by možná skončit i u mužů. V současné době se ženy marně snaží srovnat s muži v brutalitě. Mnohem lepší by do budoucna bylo, kdyby se s nimi muži vyrovnávali v jemnosti.

Olympiáda je skvělý vynález: lidsky, sportovně a dnes i obchodně. To, čemu říkáme „spravedlnost“, však ve sportu není. Je možné se jí jen přibližovat. Handicapy, u výjimečných sportovců, o kterých jsem psal, připadají, a také jsou absurdní. Není ale měření testosteronu, které sport nejspíš nemine, stejně divné?