Někdy si jich ani nevšimneme, protože tenhle rozbitý křížek u cesty už tu pro nás ležel odjakživa, takže jsme ho přestali vnímat jako nějakou památku. Byla doba, kdy nám tyto drobné stavby měly zmizet úplně z očí. I já jsem kdysi takové křížky potkávala a vnímala jsem je jako povalené torzo, které tam zkrátka musí být a jednou možná zmizí. A kdy? To už nebude nikdo vědět.
Teď se na to také dívám jinak. Vždy mě potěší, když se někdo takové zapomenuté stavbičky ujme a pomůže jí. Nemusí to být zrovna nějaká nadace. Taky mě potěší, že vůbec ještě v dnešní někoho napadne udělat něco jen tak z vlastní vůle bez vidiny odměny. Takových lidí není málo a pomalu přibývají. Také je potěšitelné, že nikdo takovým nadšencům jejich nápad nerozmlouvá, ani přímo nezakazuje. Protože tyto drobné památky do naší krajiny patří. I když nemají pro mnohé z nás už ten původní význam, alespoň nás přinutí ke krátkému zastavení na naší uspěchané cestě.
