Dopředu se konaly velké přípravy. Mladí muži, i když zrovna jindy moc aktivní nebyli, se bez řečí chopili pil a seker a vyrazili do lesa na dřevo. Pak postavili krásnou a vysokou hranici. Někdy docela daleko v polích, později vzadu na hřišti. Tam se pak sešla téměř celá vesnice. Samozřejmě se i něco vypilo. S tím už se počítalo, stejně jako dnes. Následky si pak léčil každý sám druhý den ráno.

Například chlapci z naší třídy byli obzvlášť svěží ráno v prvomájovém průvodu. Na každém byla tahle noc poznat na první pohled. Jenže, nejít do průvodu, znamenalo černý puntík a několikahodinový trest práce na botanické zahradě. Takže bylo potřeba se tam ukázat alespoň na začátku pro tu čárku…

Pálení ohňů je jeden z nejstarších dochovaných pohanských zvyků. Má v sobě něco tajemného, lidového, zkrátka něco svého.

A to se nelíbilo ani komunistům, ba ani církvi. Neslučovalo se to z jejich ideologií. Ale dělat s tím nic nemohli. Tak byl totiž zvyk mezi lidmi zakořeněný. Tak si ho alespoň přejmenovali po svém – na mírové ohně. Jenže to se vůbec neujalo. Pořád jsme chodili na čarodějnice. Takže tenhle zvyk byl jaksi trpěn.

Církev zase všechno zlo a nekalou moc, od které posvátné ohně očišťovali, soustředila na čarodějnice. A ty se nám spolu s ohni zachovaly dodnes.
Až budete dnes večer sedět u ohně, myslete na zdraví své a svých sousedů.