Protože jsem nic nestihla upéct, koupila jsem pár malých zákusků od žáků jesenické integrované školy a ještě k tomu jsme otevřeli české pečivo, které jako nouzovku koupila moje maminka.

České pečivo: nic moc, takové průmyslové, plastové, jak řekl můj muž. To žákovské tradičně nezklamalo. „Ale nejlepší je stejně tohle," ohodnotil manžel vánoční cukroví zase od své maminky, které vytáhl z mrazáku.
Čím to? Nevím. Jednou jsem koupila krásně zabalenou bábovku od jistého mistra,protože jsme malovali kuchyň. Byla strašně slaná a nakonec chutnala jen slepicím.

Domácí je zkrátka domácí. Proto se každé posvícení peču s koláči a každé Vánoce dělám sedm kilo cukroví. Opravdu sedm. Jednou jsem to zvážila. To když na jedné komerční televizní stanici důležitě přesvědčovali, že dát si upéct cukroví v pekárně vyjde o mnoho levněji. Tak jsem to všechno spočítala i s energií. Cena mi vyšla oproti profesionálům směšná. „Směšné" pro mne zase bylo zaplatit tenkrát asi sto padesát korun za kilo cukroví. Protože dát pak to kilo u nás doma na stůl, by dopadlo jako dát malinu jednomu dost velkému zvířeti.

Proč je domácí lepší, se jednou divila i manželova učitelka angličtiny. Rodilá Češka, žijící dlouhou dobu v Kanadě: „Vždyť to dělají profesionálové, tak to musí být lepší!" Asi právě proto. Profesionálové to dělají, profesionálně to chutná, mají profesionální suroviny a pak i ceny. Samozřejmě, čas, který pečením strávíte, se nedá počítat. Ale když se to povede a k práci se přidá celá rodina, hezky si popovídáte a ještě se krásně naladíte na stejnou strunu. A to se nedá ničím zaplatit…