Ztratit zrak je hodně velká rána v životě člověka. Já sama patřím mezi ty, kteří si svého zraku neváží, protože vidím dobře a beru to jako samozřejmost. Ani jsem se nikdy se slabozrakým člověkem nesetkala, třeba v rodině.

Během krátkého pobytu mezi takto postiženými lidmi jsem poznala, jak je těžké pohybovat se „bez očí,“ zvláště, když se ještě k tomu přidají další zdravotní problémy.

Vzpomněla jsem si, jak jsem byla sama ze sebe otrávená, když mě bolela záda a nemohla jsem se tak rychle pohybovat, jak jsem chtěla, nebo potřebovala.

Lidé, se kterými jsem se v Jesenici setkala, berou život tak, jak přichází: s humorem, s nadsázkou. Ještě k tomu si navzájem pomáhají a podporují se, ba si i ze sebe dělají legraci.

Každý rok se do Jesenice těší nejen na krásné prostředí a dobrou kuchyni, ale hlavně na setkání s ostatními. A to vše je myslím dobrá zpráva.

Druhá dobrá zpráva je, že se jim třeba při cestě městem snaží pomoci i zcela neznámí lidé a jsou mezi nimi i ti mladí. ⋌