A kdo krade, skončí ve vězení. To mi jako malé říkávala moje babička. A tak jsem ani nelhala, ani nekradla. Snad jen několik lží z kategorie milosrdných, možná nějaký ten „odkloněný“ sešit a pár barevných kříd pro tehdy malého syna, a snad ještě několik publikací ze zrušené knihovny ve škole, kde jsem učila.

Lžou a kradou. A přesto ve vězení nekončí. Snad proto, že stopy končí v neznámu. Nebo ve známu, známém jen některým. Nejsou to ojedinělé případy, provázejí nás na každém našem kroku, který učiníme směr média. Naposledy případ kamaráda bývalého pražského primátora. Na obhajobu pana Janouška bych si dovolila svou soukromou hypotézu. Domnívám se, že před onou „ďábelskou jízdou“ neudělal nic horšího, než že uposlechl výzvy jedné neúnavné reklamy a požil, v médiích upřímně a vřele, a to několikrát denně, doporučovaný Clavin. A posléze už jen vyrazil za svojí přítelkyní. Vše ostatní pak bylo mimo jeho režii. To nepochybně mohou pochopit, a zřejmě i pochopili, především muži v policejních uniformách. Názor žen ve stejném oblečení by už tak jednoznačný být nemusel, a v případě manželky pana Janouška, pokud opravdu spěchal za přítelkyní, konec raději nedomýšlet…

To, co se v této zemi děje, a zřejmě zcela běžně a „legálně“, je už nad lidské chápání prostého občana. Obyčejný člověk se mnohdy nedovolá spravedlnosti, třebaže může být až stokrát v právu. Obyčejnému člověku po tolika letech politického, ekonomického, především však amorálního masírování docházejí síly nejen fyzické, ale především psychické. Za minulého režimu lidé utíkali na chaty a chalupy. Dnes už není kam se schovat.

A také je zde příliš mnoho politických stran. Vždyť člověk jako jedinec potřebuje ke svému životu pouhé dvě – malou a velkou. Ovšem dobře fungující. Též na scéně politické by zcela a bohatě k životu této skomírající země postačoval stejný počet. Jak důvtipný čtenář dobře tuší, se zaměřením pravicovým a levicovým. Problém by byl jen s předsedy, neboť v čele každé z nich by stál pouhý jeden. A to by všichni dřívější lídři všech zaniklých stran a straniček asi velice těžko, pokud vůbec, přenesli přes svá, na všechny možné strany i struny bijící, srdce.

A také by se ti chlapci a děvčata podobného směřování, když už by chtě nechtě tahali za jeden provaz, museli v té jedné jediné straně nějak porovnat. Uměli by to vůbec? Měli by se o to alespoň pokusit a dokázat, že opravdu chtějí naše dobro, o čemž nás neustále, bohužel jen svými slovy, ze všech stran přesvědčují. Aby díky jejich vzájemnému porozumění naše země opravdu vzkvétala. Aby dobře fungovala státní sféra, průmysl, zemědělství, školství, zdravotnictví, věda, kultura i sport; prostě aby se lidem žilo dobře. Aby, aby, aby… Nebo snad jen kecy, kecy, kecy ?!?

Pana Janouška policajti nechali obtelefonovat jeho právníky a zřejmě i pár známých, poté ho vyslechli a nechali ho dýchnout. Zda odebrali krev, policie nesdělila. A pak ho pustili domů. Obvinění mu zatím nestihli předat, neb nebyl k zastižení. Slíbil však dostavit se ve stanovenou dobu na stanovené místo a tam obvinění převzít. Dá se tomu věřit? Možná nabídl, že k setkání dojde na některém z ostrovů. Ale třeba jim neřekl, na kterém. Kdo lže… Nebo si moje babička všechno jen vymyslela?!?

P.S.
Pan Janoušek si nakonec obvinění opravdu osobně převzal. Krevní zkoušku prý odmítl. Zřejmě to nebude první ani poslední překvapení.


Karla Krátká, 25. březen 2012