Já mnoho logického uvažování nepobrala, riskla jsem sčítání, protože to pro mě bylo snazší. Pětka to byla velká, krasopisná a napsaná růžovým centropenem. Pohltila mě beznaděj, hned první rok ve škole a mám pětku! Vím, že mi tehdy zoufale proletělo hlavou něco ve stylu: Proboha, to ne, všechno je v pytli!
Ta vzpomínka mě dnes nutí k úsměvu. V záblescích se pokouším srovnat si ji se svým dnešním přístupem. S překvapením si uvědomuji, že letos jsem zatím žádnou nedostatečnou nedostala, a budí to ve mně pýchu. Celý měsíc a bez jediné koule! Hlavou mi letí něco jako: Dobře, ty holka šikovná!

Tehdy před 13 lety bylo zkrátka strašné dostat pětku, protože to byla pětka! Tu dostávají hloupé děti, co se nerady učí, ty hodné a šikovné, které baví psát úkoly, dělají rodičům radost jedničkami. (Ale upřímně, které dítě se rádo učí? Všichni ti hodní, vzorní a tudíž správní žáci museli nejspíše úzkostlivě tajit děsivou pravdu, že fůra učiva je ve skutečnosti vůbec nebaví, a že domácí úkoly jim krátí nevratné chvíle.) Dostat pětku prostě znamenalo být špatný.

Já byla ten typ dítěte, které už ve třetí třídě zná pětku velmi důvěrně. Dostat jí bylo špatné, protože to znamenalo naštvat rodiče. Už nešlo o kritiku sebe sama, ale o to, co bude následovat doma. Pro sebe jsme jedničky nepotřebovali, už jsme věděli, že se jich nenajíme, bez nich bídně nezahyneme a že se navíc nerodí vždy spravedlivě, stejně jako pětky. Dostat tehdy pětku bylo jednoduše nesplněním požadavků společnosti s negativními dopady, kvůli nimž bylo lepší mu předcházet.

Na druhém stupni základní školy nám mohli všichni rodiče i učitelé vlézt na záda. Zatímco nám marně připomínali důležitost tohoto hodnocení, my poznávali úplně jiné hodnoty, jako jsou první vážnější lásky, hádky s rodiči, svoboda, alkohol, noční toulky nebo pomoc přátel v nouzi. Jak trapné se zdály takové pseudohodnoty, jako jsou známky, prachsprostá čísla na papírech! Jak moc jsme se nakonec snažili či nesnažili držet krok s nároky kladenými na naše bedra, to záleželo především na důslednosti, urputnosti a motivačních prostředcích našich rodičů.

Protože ani to však mnohdy nedokázalo rozvášněné hormony umravnit, celkem brzy byla nasazena nová strategie apelující na tu špetku rozumu, co nám zbývala: přijímačky na střední školy.

Tomu, že dobré známky, ať už spravedlivé či ne, jsou jedinou cestou k naší vysněné budoucnosti, jsme většinou uvěřili. S těmihle známkami mě tam přece nevezmou. Dostat pětku už nebylo osobní tragédií, ale nesmělo to znamenat špatnou známku na vysvědčení kvůli „myšlení na budoucnost."

Když nás při příchodu na gympl tehdejší maturanti pasovali, dali na papíře „Gymplácké desatero." Hned první bod zněl: Čtyřka je moc hezká známka! Usmívala jsem se tomu, a myslela si, že nás jen straší a mají z nás psinu. Dnes vím, že jsem jim křivdila. Letos, když jsme my pasovali prváky, Gymplácké desatero jsme jim předali s mnoha úpravami, ale bodu číslo 1 jsme se ani nedotkli. Známky totiž začaly znamenat něco úplně jiného a hranice nastavené základkou se velmi rychle posunuly.

Má první známka na gymplu byla pětka. Tentokrát překvapivě s češtiny, prověřovací diktát. Měla jsem nejlepší pětku ze třídy a už tehdy jsem měla dost rozumu, abych na to byla pyšná. Nesmíš propadnout, cokoli lepšího je možný, ale nepovinný luxus. Pokud zrovna tahle pětka neznamená reparát, šetři si nervy na něco, co za to stojí. Jediné, co gympláka bude štvát, je promrhaný čas, který ztratil přípravou na zhacenou písemku, ačkoli ho mohl věnovat něčemu užitečnějšímu, ať už životu samému nebo přípravě na jiný test. A zdá se mi to moudré, zdá se mi, že po těch třinácti letech konečně v souvislosti s utrženou pětkou litujeme té správné věci.

Tak ráda bych se ohlédla do minulosti a zařvala na nás šestileté, že na pětku se neumírá a v životě přijdou mnohem důležitější věci, na naše rodiče, že známky vypovídají pouze o schopnosti žáka přizpůsobit se požadavkům učitele, nikoli o jeho schopnostech či inteligenci, a těm zvyklaným puberťákům, že ne vysvědčení, ale přijímačky vyřazují nevyhovující uchazeče, ať nemají strach z takových nesmyslů. Ale nejspíš by mě neposlouchali, nejspíš na to musí každý přijít sám.

Pro nás už pětka není žádnou noční můrou, spíše starou známou, se kterou si rozpustile plácneme high-five, kdykoli se potkáme. Mnohokrát jsem zažila, že si ji někdo s ledovým klidem nechal nasolit, protože věděl, že se stejně vejde do potřebného průměru. Přiznám se, že já sama mám u některých předmětů, u nichž dopředu známe celkový počet známek za pololetí, přesně spočítáno, kolik pětek mohu dostat a v jakých kombinacích, aby mi na vysvědčení vyšla čtyřka. No, po těch letech nepřátelství, není to nakonec krásná spolupráce?

Ráchel Duchková
Gymnázium Zikmunda Wintra