Hokejbalový klub působí v Rakovníku od poloviny devadesátých let. Za svoji existenci se pyšní několika úspěchy, mezi největší patří postup do extraligy, který v té době nikdo nečekal.
Mezi hokejbalovou smetánkou působili Rakovničtí tři roky, od roku 2019 hrají opět v nižších soutěžích. Hokejbalisté léta čekali na rekonstrukci stávajícího zázemí, především kabin, které nedělaly klubu před nejlepšími celky extraligy zrovna dobré jméno. Dočkali se až nyní, kdy jejich A-tým nedohrál ani třetí nejvyšší soutěž pro nedostatek hráčů.
Se stejným problémem bojují i mládežničtí trenéři. Kvůli covidu, který se na tomto sportu stejně jako na jiných notně podepsal.
Přes úpadek v covidovém období si myslím, že investice do hokejbalového areálu má stále smysl. A nehrají v tom roli pouze osobní sympatie k oddílu, kde jsem jako hráč v době svého mládí také působil. Právě proto ale mohu posoudit, čím si parta kolem duchovního otce rakovnického hokejbalu Miroslava Tlustého prošla a jak velkého úspěchu dosáhla, a to i s mládeží.
Výčet mládežnických i seniorských reprezentantů není zrovna malý. Teď se sice nachází v útlumu, ale v klubu i v areálu dříme velký potenciál. Jsou tam kvalitní mládežničtí trenéři, hřiště dostalo nedávno nový plastový povrch. Navíc má dobrou polohu. Hokejbal byl od začátku sportem dětí ze sídliště, na jehož okraji se nachází. V největší městské čtvrti jde spolu s hřištěm nad 3. základní školou o jediné místo pro sportovní vyžití. Modernizaci si zaslouží.
