Když jsem pak viděla CML neboli Centrální mozek lidstva vlastní výroby, byla jsem doma. Chlapci vymysleli pěkné překvapení s několika záludnostmi, nad kterými se musí přemýšlet. Ani jsem se neptala, kolik jim to sežralo času. Dneska ho totiž nikdo nemá. Proto vždycky obdivuji nadšence, a to nejen U Zbořeného mlýna. S jakou chutí se vrhají do vymýšlení nových her a dalších nezbytností i vymožeností kolem táborů, a samozřejmě ve svém volném čase na úkor svých rodin, nebo i s nimi.
Zřejmě ještě pořádně nevyrostli a v koutku duše zůstávají stále dětmi, které si rády hrají a mají kolem sebe spoustu kamarádů. Já jsem bohužel ve svém dětství na takové nadšence štěstí neměla. Zkrátka nepotkala jsem ty správné vedoucí a na táboře se mi moc nelíbilo. I když tenkrát, ještě v době pionýrské, dobrých a nadšených vedoucích byla spousta. Vždy totiž záleželo na lidech, ne na pojmenování.
Moje děti naštěstí už ty správné nadšence potkaly a tábory si pěkně užívaly. Takové štěstí přeji i dalším generacím dětí.