I já mám školení s pytlíky na rukou za sebou a také samozřejmě to o první pomoci. Ve škole tomu neunikl nikdo. Přiznám se, že jsem hodiny branné výchovy brala spíše jako oddychové a jako zpestření.
Vyslechli jsme si, co a jak, a něco si pak vyzkoušeli na andule. Jestli bych dokázala někomu pak pomoci, nevím. Nikdy jsem naštěstí neměla příležitost. Jen jsem obvazovala drobné rány.

Pak padla železná opona a s ní i hodiny branné výchovy. Odůvodnění? Takové nesmysly už teď přece nebudeme potřebovat. Jenže při povodních někteří z nás najednou nevěděli ani to, jak si zabalit tašku k evakuaci. Nastoupily krátké kurzy v televizi.

A co první pomoc? Dokázali bychom to? Jsou chvíle, kdy si nemůžeme vše vyhledat na internetu a máme jen hlavu a holé ruce. Možná si někdo řekne, že jemu se nemůže stát, aby musel poskytovat první pomoc. Jenže statistická čísla tak milosrdná nejsou.

Asi v osmdesáti procentech můžeme poskytovat první pomoc někomu blízkému, někomu z rodiny. Proto je dobré vědět, jak na to. I když se od dob pytlíků na rukou hodně změnilo, zdravotní školení jsou tady zas a jsou potřebná.

Jistě, je důležité, kdo a jak znalosti a dovednosti podává, abychom tam nakonec neusnuli a něco si odnesli.

V Moto clubu Astacus byste zaručeně neusnuli. Přesně to vyjádřil můj syn: „Ve škole jsme taky měli kurz. Jenže byl dlouhý a nudný. Ale tady po tom bych se toho nebál a šel bych do toho." Přesně tak, nebát se a vědět, co mám dělat. Hodit se to může nejen na motorce. Ale většina lidí na to asi nepřišla, proto v klubu byli jen samí motorkáři i z různých měst, ale „civil" ani jeden.
Přála bych každému, aby získané vědomosti raději nemusel ani použít. A také, když už by přišlo na věc, aby pokaždé věděl, co má dělat. To bych přála nejen zachránci, ale hlavně i zachraňovanému.