Doufejme, že tomu tak skutečně bude, protože do dnešních dnů už se zničilo mnoho. A to nejen před rokem osmdesát devět. Zničit se totiž nedají jen stavby, ale také hospodářství, dobré myšlenky, zásady, důvěra…

Postavit cokoliv ze jmenovaného zpátky na nohy dá pořádnou fušku. Proto si zaslouží obdiv všichni ti, co se do čehokoliv pustí jen tak, z dobré vůle, aniž by si předem spočítali, kolik jim to přinese. I když nenaroste jejich bankovní konto, přece se stávají bohatšími. Bohatšími o svůj dobrý pocit a radost a hlavně o radost těch druhých z pěkné věci, která obohatila naše okolí a náš uspěchaný život.

Potkávala jsem ve svém životě hodně poničených křížků a kapliček. Přiznám se, že jejich torza mě příliš nezajímala, hlavně v dětství a mládí. Brala jsem je jako fakt, že tam stojí a jsou zkrátka zničené. Až s věkem jsem si uvědomila, že i do naší krajiny, bývalých Sudet, patří. Jsou součástí naší historie. Někdo je kdysi postavil, chodil kolem nich, žil s nimi. I když pro mnohé z nás nemají Boží muka už tu pravou váhu, jsou alespoň místem zastavení a vzpomínkou na naše předky.