V Bulharsku žijí Bulhaři. V Polsku Poláci. V Německu Němci. Na Slovensku Slováci, ve Slovinsku Slovinci. Totéž se týká Rumunska, Chorvatska, Běloruska i Ruska… Co však s námi? S těmi „prezidentskými" deseti miliony dolních Česů? Ale hlavně s Moravany a Slezany?

Časové znamení, zřejmě aby zbylo více času na hrůzné zprávy, bylo zkráceno ze šesti na čtyři pípnutí. Většina moderátorů je zřejmě zapojena do soutěže o cenu Gabo Zelenaye či Emila Zátopka, známých to přeborníků v počtu slov za minutu. Zprávy o počasí by vyžadovaly jisté poslechové retardéry, abychom stačili zaregistrovat veškeré, někdy i matoucí informace o tlakových a jiných vlnách, přívalech deště tu i tam, o kroupách hrozících Praze a ledovce možná na celém území, námrazách pouze někde a poránu, mračnech bouřkových, mráčcích i obláčcích, o náledí v Ivančicích a rozkvétajících třešních na Ostravsku.

A tak jen sedíme a valíme oči na obrazovku, kde se vše ve svižném tempu mění a míhá, objevuje a hned zase mizí, někdy současně s kvapným odchodem meteorologů. Zřejmě jsou placeni od vteřiny, nebo je vytlačují večerní zprávy. Těsně před jejich znělkou prchají „rosničky" a téměř současně s nimi se ztrácí i výhled počasí na dalších deset dní. Na přečtení a zapamatování mnoha údajů máme zhruba pět vteřin. Pokud však nevlastníme fotografickou paměť, je nám to zhruba na dvě věci.

A již nás čeká smršť zcela zbytečných informací, převážně s nádechem tragédie a senzace. „Mějme tedy krásný večer!". Na pořadu jako vždy vraždy, přepadení, nemoci. Diváci, pomozte! Týraná či operaci vyžadující zvířata. Diváci, přispějte! Občas dojme i smutný příběh lidí bez domova. Televize je vždy na místě a ví, co zapůsobí. A tu se otevře nejedno srdce i peněženka. Zvláště když vše zprostředkovávají krasavice přeštípnuté v pase, se rty rudějšími než kdysi záře nad Kladnem.

Kde jsou časy, kdy školáci dostávali svačiny zdarma?! Kdy se v Československu bez poplatku léčilo a v ozdravovnách se ozdravovaly děti nejen české, slovenské, řecké… ? Nedávno proběhla médii informace, že v jistém městě žádají zubaři za službu na pohotovosti dvacet pět korun za minutu. Trhat se bude zřejmě hned ve dveřích…

Dříve byli ti, kteří podávali vynikající pracovní výkony, ať už manuální či na poli vědy, kultury, sportu či školství, vyznamenáváni Řádem práce, titulem Zasloužilý nebo Vzorný učitel či Hrdina socialistické práce. Jak směšné! A v očích nejen mladé generace nepochybně hodno pohrdání! Vždyť komu tenkrát sloužili tito hrdinové? No přece bývalému režimu! Ano, jiný tu nebyl. Ale možná také dali cosi ze sebe nám všem.

Po listopadu se mnozí z nich nad svými životy zamysleli a minulorežimní ocenění s pokáním vraceli. Mezi nimi i umělci, jak zasloužilí, tak národní. Opravdu však bylo za co se stydět? Za přízeň, obdiv a lásku diváků a posluchačů? Za dokonalou a kvalitní práci? Nebo si snad všichni vyznamenaní ony zmiňované tituly vylobbovali či koupili? Byly jim udělovány pod výhrůžkou smrti skrze najaté vrahy? Nebo to byla záležitost nejen místních, ale také cizojazyčných mafií? Dobrá, ona doba je minulostí. Otázkou zůstává, proč je v současné době ve velké oblibě vše, co nese nádech či stopu „retra"? Hrdinové dnešní doby jsou však už zcela jiní lidé. A je třeba je řádně zviditelnit! Drogově závislý mladý muž, o němž je natočen časosběrný dokument ve filmové dílně paní Třeštíkové. Nikomu, zdá se, nevadí, že samotný „herec" několikrát vykrade byt své režisérky. Hrdinou zůstává, neboť je mu pokaždé odpuštěno. Obdiv paní Sommerové si získala Máňa, hrdinka jejího dokumentu. Také o ní je třeba podat svědectví, ukázat mladým lidem, že jsou i jiné cesty než jen škola, studium, rodina, práce…

Stačí soustavně krást, odvyknout běžnému životu a pohodlně se zařídit na úkor nás všech. Máňa nemusí chodit do práce, může si celý den číst a dívat se na televizi, což také dělá; nepochybně by mohla i sportovat, kdyby jen chtěla, věnovat se ručním pracím či keramice… Proč ale? Ve vězení ji nikdo k ničemu nenutí. Samotné slovo „práce" ji děsí. A pokud ji potká „štěstí" v podobě nečekané amnestie pana soucitného prezidenta, propláče noci a svěřuje celému národu, co všechno hned ukradne, aby se mohla vrátit do své milované cely.

Manželský pár životních ztroskotanců, jehož osud zachytil další známý režisér, našel své štěstí na zrušeném pražském hřbitově. Jejich domovem se stala hrobka. Jak inspirující! Nezabývat se budoucností, žít ze dne na den. Horníci, skláři, hutníci a další manuálně pracující jsou dnes rádi, že jsou rádi. Natož aby podávali vynikající výkony. Vědci mají problém získat peníze na své bádání a učitelé netouží být ani vzorní ani zasloužilí. Spíše počítají roky do důchodu a jsou rádi za každý den, který ve třídách plných liberálně vychovávané a nevychované mládeže přežijí.

A tak je možná dokonce jedno, jak se tato „kocourkovská" země plná Česů, Moravanů a Slezanů jmenuje. Ale přece jen – co takhle zkusit 
Česmorslezsko a Česmorslezané? Nebo snad Čechmorslezsko? Zde by, pravda, mohlo dojít k záměně s jistým nejmenovaným hudebním uskupením. Možná sice stále platí, že co Čech, to muzikant, ovšem současný repertoár je poněkud podivný. Každý píská, jak umí, a hraje se převážně falešně, i když občas dokonce pěkně od podlahy. Nebo spíše už jen o život?

Po všech unáhlených změnách, nečekaných i promyšlených kotrmelcích a neblahých zkušenostech by už ani nemuselo vadit, kdybychom tak trochu zpomalili a vrátili se, jak Češi, tak Moravané a Slezané, k původnímu, i když poněkud delšímu názvu Česká republika. Však ono by nás neubylo, ani by nám při představování naší země nic neuteklo. Konec konců už možná ani není co…

AUTOR: KARLA KRÁTKÁ