Ta magická věc (ne)bezpečně přitáhne tisíce párů očí, malých i velkých. Je to tak snadné zadívat se na ni a ponořit se do jiného, virtuálního světa. A kde zůstaly třeba knížky? Daleko.

Ještě nás ale opravdu ta potvora nedrapla. To soudím podle každoročně vyprodaného divadla během Popelky. To se k nám sjedou divadelní soubory pro děti z celých Čech. Pokaždé to ty malé a nakonec i větší a velké diváky chytne. Ani nedutají, hltají každé slovo i pohyb, který k nim vysílají živí herci na jevišti.

„Pozor, za tebou je drak!“ Doslova s nimi jejich příběhy prožívají a fandí jim. Až jsou překvapeni, že je konec! A z představení odchází s dobrým pocitem a zase o něco bohatší.

Vzpomínám si, jak jsme dokopali naše syny za kulturou do Národního divadla. Byla to fuška a když Cyrano spustil rýmovačku, řekla jsem si: „No nazdar!“ Ale oba puberťáci seděli dvě hodiny jako přikovaní, s očima navrch hlavy! A ještě si při odchodu nadšeně sdělovali své zážitky!

Zkrátka, kam se hrabe televize! Není nad opravdové setkávání s lidmi a živá slova. Proto velký dík patří také těm, kteří je k nám vysílají.