Nyní sice mohou leccos obejít a ošidit, jenže domácí klec jim pochopitelně dvakrát nevoní. Rodičům, zvlášť těm na home office, z neustálé přítomnosti potomků také třeští hlava a jsou vyčerpaní, návrat dětí by uvítali i kantoři, kteří se shodují na tom, že distanční výuka tu prezenční nikdy nemůže nahradit. „Je to únavné pro nás všechny. Rádi bychom se vrátili do normálu, ale zatím to tak nevypadá. Dětem chybí motivace, obzvlášť těm starším. Spousta z nich to nezvládá, a tak musí pomáhat i rodiče. Jenže ti jsou už také zoufalí a já se jim nedivím,“ shrnul ředitel mšecké školy Milan Dvořák.

Vláda sice naznačila, že by se děti prvního stupně mohly v řádu týdnů vrátit do lavic, ovšem na střídavou výuku a pouze první stupeň.

To je na celé věci vůbec nejhorší. Přitom právě dnešní puberťáci trpí distanční výukou možná ještě více než ti nejmladší. Mají velké deprese, chybí jim sport i kamarádi a ve škole byli za poslední rok jen pár týdnů. Jenže jsou samostatnější, nepotřebují hlídání a rodiče mohou do práce. Jak jim je asi politiky moc nezajímá. Spravedlivější, ale i rozumnější by bylo, pokud by se vrátili všichni a hlavně natrvalo. Nemusí to být nutně hned, ale dočasné pokusy a opětovné zavádění distanční výuky nic moc neřeší.