Jsou téměř všude. Vážně, zkuste to! Stačí jen jet autem nebo kráčet pěšky a jen nepatrně zvednout hlavu. A už vás mají, už na vás koukají. Někdy mi připadá, že už není kam uhnout. Už jsem si zvykla. Hlavně ve městě. Chodí tu totiž nejvíce lidí. O to větší jsem zažila překvapení při mé sobotní cestě za reportážemi.

Sluníčko právě přemohlo mlhu a vyhouplo se ven. Rozsvítilo barevné stromy, pod nimi pole, která obnažila svoji hněď…Všude podzimní klid, žádná auta, jen ta příroda. Zkrátka Čechy krásné, Čechy mé! Najednou jsem se lekla! Naštěstí na mé řízení auta to vliv nemělo. Z pole na balících slámy vyrovnaných do komínu na mě vykoukla známá tvář přesvědčující o jediném správném rozhodnutí, pokud vhodím svůj hlas do urny právě pro její stranu.

Musím říci, že to nebyly první takto ozdobené balíky, které jsem viděla. Ach jo! Touhle cestou zase tolik lidí v autech neprojede, ale co kdyby náhodou alespoň jeden. Strana musí být připravena na všechno. Konečně snad někdo přišel na to, že nejen ve městech žijí lidé a každý hlas je dobrý!
Štve mě, kam až tyhle předvolební fígle zašly. Připadá mi, že porušily mé přírodní a čisté teritorium, kam se člověk utíká schovat před tím vším běsněním.

Vzpomněla jsem si na román Velký bratr tě sleduje od George Orwella. Slyšela jsem ho na začátku devadesátých let v rádiu jako četbu na pokračování. Tehdy mi některé věci připadaly absurdní.
Teď už jen doufám, že ony tváře zmizí stejně rychle, jak se všude objevily, s posledním spočítaným volebním lístkem. A že na ně nebudu koukat ještě několik týdnů. Kazí mi totiž výhled do světa.